Zatmění Slunce 12.8.2026
Dne 12. srpna 2026 jsme mohli v České republice pozorovat krásné částečné zatmění Slunce, které se stalo výraznou událostí nejen pro členy Západočeské pobočky ČAS, ale také pro naše příznivce a přátele z celého regionu. Úkaz jsme sledovali na mnoha různých místech, v odlišných podmínkách a s rozmanitou technikou od jednoduchých mobilů až po velké dalekohledy. Právě tato pestrost zážitků vytváří pestrou mozaiku pohledů na tentýž jev a zachycuje jedinečnou atmosféru letního odpoledne, kdy se Slunce proměnilo v tenký svítící srpek. Níže proto přinášíme soubor fotografií doplněný krátkými komentáři autorů, kteří se s námi podělili o své dojmy, zkušenosti i osobní pohled na průběh zatmění. Galerii doplňujeme také o snímky z dalekých krajů, kam se vypravila ta šťastnější část našich členů, aby mohla pozorovat úplné zatmění Slunce.
Galerii budeme v průběhu týdne postupně doplňovat podle časových možností.
Petr Cink – Stříbro, Česká republika
Fotografie zatmění Slunce byla pořízena ve Stříbře, kde jsme měli dobré podmínky pro afokální snímání. K zachycení úkazu jsem použil iPhone 13, který jsem přiložil k dalekohledu Bresser AR 127/635 mm. Jako okulár posloužil 17,5mm, díky němuž se podařilo získat čistý a kontrastní obraz slunečního srpku. Afokální metoda fungovala překvapivě dobře a umožnila zachytit průběh zatmění. Výsledné snímky tak dokumentují nejen samotný úkaz, ale i to, že i jednoduché vybavení může přinést slušný výsledek.
Jiří Blažek – Plzeň Švábiny, Česká republika
Fotografie Jiřího Blažka zachycují mimořádnou atmosféru srpnového zatmění Slunce, které v Plzni přilákalo nečekaně velký počet lidí. Doslova „tělo na tělo“, odhadem kolem tisícovky pozorovatelů. Slunce stálo nízko nad obzorem a jeho kotouč se ztrácel v jemném oparu a tenké vrstvě oblačnosti, což dodalo celému úkazu zvláštní, tlumenou barevnost.
V okamžiku největšího zastínění byla viditelnost slabší, ale už zhruba deset minut poté se obloha mírně pročistila a umožnila zachytit další fáze zatmění v o něco lepších podmínkách. Právě tato proměnlivost světla a atmosféry dává snímkům jejich specifický charakter – kombinaci očekávání, napětí a tichého úžasu, který mezi lidmi panoval.
Libor Šmíd – Prusiny, Česká republika
Snímky pocházejí z vyhlídky u kostelíka v Prusinech nedaleko Nebílov, kde autor spolu s manželkou uspořádal malé veřejné pozorování. Původně očekával kolem dvaceti návštěvníků, ale nakonec dorazilo nejméně padesát lidí, kteří si chtěli vychutnat výjimečný úkaz v klidném prostředí nad krajinou.
Pozorování i fotografování komplikovala postupující vysoká oblačnost, která Slunce částečně zakryla. Přesto se podařilo zachytit několik momentů zatmění snímky byly pořízeny dalekohledem Sky-Watcher ED 80/600 a fotoaparátem Canon 40D.
Monika Čechurová – Kantabrijske pohoří, Španělsko
Autorka pořídila své snímky v Kantabrijském pohoří nedaleko města León ve Španělsku, kde sledovala zatmění společně s dalšími pozorovateli. I když není členkou ČAS, rozhodla se podělit o několik dokumentárních záběrů, které zachycují průběh úkazu v krásném horském prostředí.
Fotografovala mobilem Google Pixel 9a přes dalekohled Bresser Pollux 150. Snímky mají spíše dokumentární charakter – více než na samotné fotografování se soustředila na prožitek a pozorování. Zatmění se zde vydařilo výborně a nabídlo silný vizuální zážitek. Perseidy už byly tentokrát slabší, ale jak sama dodává, na celkovém dojmu to nic neubralo.
Radka ŽÁKOVÁ – Na Mrtoli u Netunic, Česká republika
Naše pozorovací místo v lokalitě Na Mrtoli u Netunic na Úhlavě jsme vybrali s ohledem na vzdálenost od místa, kde na chatě trávíme léto. Přesnou polohu stanoviště jsme si předem upřesnili díky prověření celé oblasti od Prusin až po Mrtoli na shademap.app.
Naše výbava byla skromná: dva páry speciálních brýlí na zatmění, vnitřek diskety zasazený do papírového rámečku a zrcadlovka Nikon D7500 bez stativu. Cestou na vyhlédnuté stanoviště jsme míjeli další pozorovatele, kteří parkovali u hřebenové silnice mezi Netunicemi a Hájemi.
Zpočátku bylo jasno, ale těsně před 20. hodinou začaly Slunce zakrývat ciry, až jej nakonec zcela skryly. O maximum jsme tedy přišli. Krátce po něm, kolem 20:15, se však z mračného příkrovu začal objevovat sluneční dráp svítícího srpku. Nakonec se ukázal celý srpek, takže jsme si až do chvíle, kdy za hřebenem lesa na obzoru vytvořil tvar žraločí ploutve, mohli užívat probíhající úkaz.
Podobně jako při zatmění v roce 1999 jsem si chtěla pořídit alespoň několik snímků. S pomocí vnitřku diskety, který jsem použila jako improvizované stínítko na zrcadlovku, se mi po několika nepovedených pokusech podařilo zachytit vše, co jsem chtěla: sluneční dráp, srpek i žraločí ploutev. Stálo to za to, i když perseid, na které jsme do 23. hodiny čekali, jsme očekávali o něco více.
Václav Sidorjak – Žernovník, Česká republika
Michal Vávra – Oropesa, Španělsko
K cestě za zatměním jsme se rozhodli zhruba půl roku předem, kdy jsme plánovali spojit klasickou rodinnou dovolenou u moře s pozorováním tohoto okouzlujícího úkazu. Vše začalo výběrem hotelu v pásu totality. Až po uzavření smlouvy jsem si všiml, že hotel sice leží v pásu totality, ale směrem na západ se táhne pás pohoří, který pravděpodobně těsně, ale přece jen zakryje maximální fázi zatmění.
Proto jsem ihned po příletu začal s průzkumem terénu a testováním v aplikaci, kde se Slunce v době maxima bude nacházet. Milá paní recepční nám jako správným turistům doporučila „super party“ na pláži, pořádanou právě kvůli tomuto úkazu, kde se budou rozdávat brýle a chystá se i doprovodný program. Znělo to skvěle až do chvíle, kdy mi prozradila, kde se pláž nachází. Na mou otázku, zda tam náhodou nebudou překážet ty dvanáctipatrové hotely, jen pokrčila rameny: „No… je to pro turisty.“ Když zjistila, že jsme tam především kvůli úkazu, ochotně projela místní fóra a doporučila místo asi 1 km od hotelu, kde by mezi horami mohla být „díra“ a měla pravdu. Po průzkumu na místě jsem zjistil, že to bude natěsno, ale mělo by to vyjít. Šel jsem ještě o kilometr dál a tam už to byla jistota. Nejen jen podle aplikace – znamením úspěšného místa byly i policejní pásky vyznačující zákaz parkování právě v čase úplného zatmění.
Den D se nesl v očekávání, co nám večer přinese. Hodinu před začátkem úkazu jsme sbalili svou skromnou výbavu: doma vyrobené brýle z fólie na pozorování Slunce, triedr opatřený filtry z kartonu a stejné fólie a Canon 600D s objektivem Sigma 70–300, který měl rovněž kartonový filtr s fólií. K dokonalosti už chyběly jen řízky s chlebem v batůžku. A vyrazili jsme směrem na stanoviště. Cestou jsme míjeli hotelové hosty, kteří mířili na pláž.
Po příchodu na místo se ulice začala postupně plnit. Zpočátku bylo na místě více policistů než civilistů, ale to se brzy změnilo. Pravdou je, že prakticky nikdo z přítomných neměl na ruce klasické hotelové pásky.
Hodina H začala famózně. Slunce, hlavního aktéra představení, začala zakrývat houstnoucí vrstva oblačnosti, která se ani nepohnula. Vlevo jasno, vpravo jasno, ale před Sluncem tma. Jen občas byl v triedru vidět kotouč Slunce, do kterého se pomalu zakusoval Měsíc. Všichni doufali v zázrak, ale postupně propadali beznaději – oblačnost se nechtěla hnout. K ponuré atmosféře přispívalo i to, že pás oblačnosti šel přesně přes Slunce, zatímco okolo bylo vymeteno.
Asi 20 minut před úplným zatměním se situace začala měnit. Slunce vykukovalo stále víc a víc, až se nakonec – právě pár minut před maximální fází – ukázalo v plné parádě.
Co se dělo při úplném zatmění, nelze popsat tak, aby si ten pocit dokázal představit někdo, kdo úkaz neviděl na vlastní oči. Ten okamžik, kdy Slunce zhasne a objeví se ohnivý prstenec, červené protuberance a zlatavé paprsky zářící korony, kdy se na obloze objeví planety a hvězdy a všechno kolem pohasne – to žádná fotografie ani video nedokáže ani zdaleka zachytit. K tomu atmosféra a emoce, které přepadnou vás i ostatní sledující: někteří tleskají, jiní vykřikují, někteří pláčou.
Nedá se to popsat, nedá se to zachytit, nedá se to přenést. Musí se to prožít. A protože i já jsem si to své „poprvé“ jel skutečně užít, jsou fotky jen dokumentační. Nechtěl jsem si kazit atmosféru běháním okolo foťáku.
Autor článku: Josef Jíra
Aktualizace: 18. 8. 2026
