Západočeská pobočka

Expedice Španělsko 2005

Příprava expedice Španělsko 2005 za prstencovým zatměním Slunce začala již téměř dva roky před samotným úkazem. Prakticky od samého začátku bylo jasné, že zájem členů odborné části výpravy se soustředí na okraje pásu zatmění s hlavním cílem určit přesný průběh linie oddělující prstencovou a částečnou fázi úkazu.


Španělsko

Základním problémem byla otázka, kolik pozorovatelů bude ochotno se vzdát centrální linie a jet na okraj pásu prstencového zatmění. Z toho odvozený problém pak byl, jak je dopravit co nejlaciněji a současně nejpohodlněji do Španělska. Původní myšlenka byla naplnit autobus (vedle pozorovatelů doplněný i zájemci, kteří se chtěli na vzácný úkaz jen podívat). Počet přihlášených, kteří reagovali včas na výzvu zveřejněnou již na jaře roku 2005, však nebyl takový, abychom 45 sedadel naplnili. Na začátku léta byly proto naše plány výrazně redukovány a nastoupila varianta dvou osobních aut s osmi pozorovateli směřující jen k jižnímu okraji pásu. Zrodil se také nápad vypůjčit si pro dopravu pozorovatelů minibus pro devět lidí. Po propočtu nákladů, s ohledem na vysoká mýtná na francouzských a španělských dálnicích, se takováto doprava ukázala být nejekonomičtější.

Španělsko

Zdálo se, že je vše jasné. Nebylo. V posledních dvou týdnech před odjezdem se poměrně hekticky ustavila druhá čtyřčlenná posádka osobního auta. Na Hvězdárně v Rokycanech také s blížícím se datem úkazu čím dál častěji drnčel telefon, jehož prostřednictvím jsme odmítali další a další zájemce o účast na expedici. Zdá se, že nakonec by se naplnil i původně plánovaný autobus, ale bylo již pozdě.

Španělsko

Organizátoři zvážili, že devět pozorovatelů na jižním okraji bude dostačovat a druhému vozu byl přidělen cíl na severním okraji pásu. Znamenalo to nejen vybrat pozorovací stanoviště, ale zajistit i další ubytování a v neposlední řadě také techniku. V průběhu posledního týdne před odjezdem se situace severní skupiny měnila tak rychle, že téměř nebylo možné sledovat, zda čtveřice skutečně odjede či zůstane doma. Nakonec však všechno dopadlo dobře a po skupině astronomů z Plzně, kteří se vydali na cestu již v pátek 29. září, vyrazila v sobotu 30. září 2005 časně ráno dokonce s dvouminutovým předstihem oproti plánu (4:58 SELČ) také dvě auta se 13 pozorovateli od Hvězdárny v Rokycanech.

Španělsko Osádka osobáku Rosti Medlína podle plánu nedaleko za německými hranicemi přesedla do vozu Ládi Řeháka a společně jsme pokračovali na západ. Po překonání několika dálničních zácp na západě Německa a bez ohledu na stále se zhoršující počasí se podařilo odkrajovat kilometr za kilometrem z úctyhodné porce více než 1300 km vzdáleného cíle. Odpoledne, již nedaleko od hranic s Francií, bylo rozhodnuto, že rychlejší osobní auto vyrazí kupředu samo, aby jeho posádka zajistila rezervaci čtyř pokojů ve vybraném hotelu Formule 1 v Montpelier. Tento úkol se podařilo splnit krátce před 20. hodinou, o čemž jsem neprodleně obdržel SMS zprávu. Minibus již v klidu dorazil přibližně o hodinu později. Po cestě, která se chvílemi zdála být naprosto nekonečnou, myslím všichni rádi ulehli k odpočinku. Představa následujícího dne kopírujícího ten dnešní nebyla příliš povzbudivá. Jedinou vzpruhou byla skutečnost, že nás čeká přeci jen o trochu méně kilometrů. Španělsko Ranní odjezd jsem za odměnu vyhlásil až na sedmou hodinu. Kilometrů skutečně na neděli zbylo jen méně – pro jižní skupinu přibližně 900 a severní auto čekalo již jen 700 km. K mému údivu skutečně všechny krabice od banánů s materiálem, které jsme večer svědomitě odnosili na pokoje, byly jen několik minut po sedmé ranní naloženy ve vozech a auta stála připravena na další cestu.

Španělsko

Stihli jsme i nad východním obzorem zahlédnout úzký srpek couvajícího Měsíce a mohlo se jet. Po kratičké větrné pauze těsně před španělskými hranicemi jsme mezi Středozemním mořem a úpatím Pyrenejí vjeli do Katalánie – nejvýchodnější španělské provincie. Za krásného jasného slunečného počasí jsme velkým obloukem objeli Barcelonu a pokračovali stále dál podél pobřeží na jihozápad. Osobní vůz směřující k severní hranici stínu v tuto chvíli už měl svůj cíl na dohled. Kolegové odbočili u města Castello de la Palma, které se jim na následující dva dny stalo domovem. Po dalších několika desítkách kilometrů jsme z dálnice před Valencií na okamžik zahlédli pozorovací oblast severní skupiny u městečka Nules.

Bez větších problémů (pouze s jedním nepatrným blouděním) jsme zvládli obchvat Valencie a zbývalo nám již jen něco kolem 200 km překrásné krajiny před Alicante. Zde jsme se také na několikrát (silnice se klikatila z východu na západ a zpět) dostali na západní polokouli přejezdem greenwichského poledníku.

Španělsko

Pět minut po páté hodině náš minibus konečně zastavil před hotelem Formule 1 v Alicante. Již od července rezervované ubytování bylo připraveno a proto jsme již krátce po šesté hodině mohli vyrazit ze západního průmyslového předměstí k centru města a především k moři. Cíl se podařilo nakonec splnit. Téměř za úplné tmy jsme se prošli po přístavním molu plném rybářů, do něhož neúnavně bušilo moře pro nás suchozemce nepředstavitelně vysokými vlnami. K našemu zděšení se však současně se soumrakem začalo dít něco ještě o hodně horšího – obloha se totiž začala potahovat stále kompaktnější a jednolitější šedí oblačnosti. Tomáš Janík, náš dvorní meteorolog, dostal téměř současně dvě SMS zprávy z různých zdrojů, které si, jak jinak, zcela protiřečily. Jedna hovořila o vyjasnění nad celým Španělskem a druhá naznačovala, že právě v naší pozorovací oblasti se nízká oblačnost rozpustí až kolem poledne. Tomášova situace se tak minutu od minuty stávala svízelnější a chvílemi se zdálo, že bude případně linčován (k čemuž bohudík nedošlo).

Během neklidného spánku, z něhož mě vytrhávaly představy o neproniknutelné oblačnosti a dešti, jsem několikrát slézal ze svého bidla podívat se na stav oblohy. A příliš klidu mě tento pohled nepřinášel. Nebe se prakticky zcela pokrylo neproniknutelnou vrstvou mraků a nabízelo čím dál tím méně naděje.

Španělsko

Krátce po východu Slunce, který jsme pouze tušili podle rozednívání, jsme včera večer obhlédnutou cestou vyrazili k jihu směrem na Santa Pola. Náš hlavní cíl – silnice spojující vesničku La Marina a předměstí většího sídla – Guardamar del Segura – označovaného jako Urbanizacio Bela Vista bylo náhle zde.

Po zastavení auta v oblasti plánovaných pozorovacích stanovišť mě zaskočila jejich vzájemná blízkost v terénu (méně než 100 m). Po zkušenostech z tečných zákrytů, kdy se pozorovatelé staví podstatně dále od sebe a navíc v noci, to byla jednoznačně zcela nová zkušenost. Všech devět pozorovatelů vystoupilo do terénu z pouhých tří zastávek auta, přičemž poslední se stala i místem parkovacím. Podle konkrétních místních podmínek byly bez problémů upřesněny body jednotlivých stanovišť. Tu pozorovatel stál na kraji políčka, onde na náspu kamenné terasy vyrovnávající stoupající terén od moře do vnitrozemí. Jiná stanoviště bylo možno najít mezi keři háje blíže neidentifikovaného porostu či přímo u cesty. Nevyhnula se nám ani téměř čistokrevná skládka mezi jednotlivými zahradami. S tím vším jsme se vyrovnali, jediné s čím jsme byli spokojeni čím dál tím méně však bylo počasí. V téměř spojité oblačnosti se pouze tu a tam objevovala drobná trhlinka. Jedinou výjimkou byl jižní obzor, kde děr bylo více a průrvou mezi mraky dokonce prosvítalo modré nebe.

Španělsko

V čase T1 (v 9:42 SELČ – čase, který je zde užíván v občanském životě) již všechna stanoviště stála v plné pohotovosti a zbývalo pouze čekat na zázrak – rozplynutí oblačnosti.

Velký zázrak se však nekonal. K drobné neuvěřitelnosti ovšem přeci jen došlo. Téměř přesně v čase maximální fáze úkazu, k němuž se upínala všechna naše očekávání a snažení, se nad Bela Viste na několik desítek sekund přeci jen v tom nejsprávnějším směru otevřelo malé okénko v souvislé oblačné pokrývce a přes tenkou vrstvu mraků jsme (v závislosti na konkrétním místě v pozorovací linii) alespoň na okamžik zahlédli diamantový prsten vrcholícího prstencového zatmění. Jednalo se sice o zcela nepatrnou náplast na ránu po nezdařených dlouho pečlivě připravovaných experimentech, ale pro daný okamžik by tuto již neočekávanou možnost zahlédnout na vlastní oči z větší části zakryté Slunce nikdo z  přítomných nevyměnil za nic na světě. Španělsko Po sbalení všech prakticky nepoužitých aparatur jsme se kolem dvanácté scházeli se svými bednami od banánů u auta s otázkami: „Tak co jsi viděl?“, či slovy: „Alespoň, že tam byla ta dirka“. Nesměle se ozvalo i: “No bylo to pěkné.“, či „Alespoň, že tak.“. K přílišné radosti jsme ovšem důvod neměli. Výsledek mnohaměsíčních příprav i nemalých nákladů je několik desítek sekund pravděpodobně k  detailnímu vyhodnocení nepoužitelného záznamu z videokamer.

Na konci pozorovacího intervalu jsem dostal informaci ze severního okraje pásu odkud hlásili, že mají jasno a zatmění napozorovali. Podle vizuálního sledování stála všechna stanoviště mimo zónu prstencového zatmění. Španělsko O chvíli později se ozval také Lumír Honzík, jehož skupina měřila meteorologická data v průběhu zatmění nedaleko od nás. Své stanoviště rozložili na samém břehu moře asi dva kilometry jihovýchodně od nás. Zajeli jsme se proto za nimi podívat. Setkání nás alespoň trochu vytrhlo z chmurné nálady. Zcela na jiné myšlenky nás ovšem přivedl následující pohled na otevřené moře s minimálně metrovými vlnami v  pravidelných intervalech dorážejícími na písčitý břeh. Několik z nás nakonec neodolalo a koupel v teplé vodě neměla chybu.

Španělsko

Zpáteční cesta do Alicante však byla i přesto posmutnělá a všichni zamlkle hleděli ven. Ještě smutnější bylo, že v těchto okamžicích už se nad námi hlavami od obzoru k obzoru klenulo modré bezoblačné nebe. Obloha se prakticky přesně s koncem zatmění začala rozkrývat a kolem půl třetí, kdy jsme vjížděli do města, nebylo po mracích ani památky.

Po improvizovaném obědě skládajícím se z instantní polévky v sáčku a tradiční studené konzervy s toastovým chlebem jsem se vydal na obhlídku města.

Alicante je starobylé přístavní sídlo, nad nímž se vypíná Castillo de Santa Bárbara z 16. století. V současné době se Alicante bouřlivě rozvíjí a mění k lepšímu. Je druhým největším městem Comunidad Valenciana (snad obdoby našeho kraje) a má v současné době kolem 77 tisíc obyvatel. Současně je správním střediskem oblasti Alacant.

Úzkými uličkami s řadou obchodů a obchůdků i kolem výškových budov hotelů po širokých bulvárech lemovaných palmami se dá procházet dlouhé hodiny a stále je co nového objevovat. Já jsem to vydržel až do nastupujícího soumraku.

Španělsko

Dlouho jsme kolektivně zvažovali, zda první úsek zpáteční cesty nevzít hornatým vnitrozemím. Nakonec však zvítězila rychlejší (a asi i rozumnější) varianta – cesta podél pobřeží, kterou jsme přijeli, se zastávkou „někde“ na pláži s východem Slunce nad mořem.

V půl sedmé, ještě za hluboké tmy, s Orionem a Velkým psem nezvykle vysoko nad jihovýchodním obzorem, jsme vyjeli zpět. V souladu s večerním rozhodnutím jsme u vesnice Oliva na výjezdu číslo 61 odbočili při prvním náznaku svítání k východu – k moři. Po přibližně 10 km bezcílného bloudění se nám čistě náhodně podařilo najít krásnou liduprázdnou pláž. Z jedné strany narážely na písčitý břeh mohutné vlny a na opačné straně se v ranním svítání stále zřetelněji rýsovaly nad pobřežními dunami mohutné kopce postupně od vrcholků ozařované vycházejícím Sluncem. Žhavý kotouč se vyhoupl za obláčkem visícím nad horizontem kolem 7. hodiny. A byla to podívaná, která plně ospravedlnila naši zastávku.

Španělsko

Za narůstajícího tepla jsme se za další hodinu dostali do drobné (přibližně půlhodinové) zácpy při objezdu Valencie. To vedlo ve svém důsledku k tomu, že se naše setkání se severní skupinou u motorestu La Ribera opozdilo asi o 20 minut oproti plánu.

Již společně obě auta pokračovala směrem na Barcelonu, kde Honza Mánek dohodl naši návštěvu na hvězdárně v Sabadellu. Na vrch nad městem, kde hvězdárna stojí, jsem auta ani v nejmenším nedovedl já. K cíli jsme se bezpečně dostali jen díky navigačnímu přístroji GPS propojenému s mapu (a to i přesto, že jsme se snažili jej zmást výjezdy, které nedoporučoval). Španělsko Na hvězdárně nás přivítalo známé jméno z  konference Planoccult – Mr. Casas, pod nímž jsem si až do této chvíle nedokázal udělat žádnou konkrétní představu. Pan Casas nás provedl celou trojpodlažní budovou. V knihovně jsme měli možnost si prohlédnout mimo jiné nádherný fotografický atlas Měsíce pocházející z konce předminulého století. Ale největší pozornost na sebe strhla samozřejmě hlavní kopule a přilehlý velín. Po více než hodinové příjemné pauze věnované konečně ne silnici ale něčemu astronomickému, však bylo nutno se rozloučit s naším pozorným hostitelem a po společné fotografii neodvratně pokračovala naše cesta zpět do střední Evropy. Po krátké společné cestě mezi Valencií a Barcelonou s posádkou „severního auta“ jsme se opět rozloučili. Jeho osazenstvo totiž více spěchalo a s ohledem na svoji rychlost mělo šanci dojet na nocleh dále do Francie a druhý den tím pádem i dříve dorazit do České republiky.

Náš minibus sice nižší, ale o to vytrvaleji, rychlostí kolem 120 km/h ukrajoval cestu na severovýchod a před sedmou večer nás dovezl až k městečku Nimes, kde jsme věděli o dvou hotelech Formule 1. Jaké však bylo naše zklamání, když první z Formulí byla plně obsazena. Po určitých jazykových potížích (dvě děvčata na recepci anglicky ani nekoukala, natož aby znala jediné slůvko) se mi nakonec s pomocí tlumočnice z řad návštěvníků podařilo vyzvědět, že druhý hotel má snad ještě volné pokoje. Po našem dojezdu k němu se tato informace k naší velké úlevě potvrdila. A navíc v recepci tentokrát slečna hovořila plynnou angličtinou (což chvílemi dělalo docela potíže zase mě).

Španělsko

V poslední den našeho putování se všechno opět vrátilo do starých dobře známých kolejí. Na severu Francie se opět pokazilo počasí, s přejezdem německých hranic rychle přibylo aut na dálnici a společně s vytrvalým deštěm úspěšně snižovaly naši rychlost. Jen s několika nezbytnými zastávkami jsme s nastupujícím podvečerem vstoupili po čtyřech a půl dni na území České republiky. Především na obou perfektních řidičích bylo zřetelně znát jak se jim ulevilo. U Hvězdárny v Rokycanech se kola našeho minibusu zastavila přibližně ve 20 hodin. Z tachometru bylo možné odečíst, že cesta „od brány k bráně přes Španělsko“ spolykala 4844 km. Španělsko Nádrží jsme prolili téměř 500 litrů nafty a na mýtném ve Francii a Španělsku vydali skoro 250 Eur.

Zda se podaří vydolovat alespoň nějaké informace z dat naměřených u jižního okraje pásu a jaké budou obsahovat zprávy videozáběry a fotografické snímky od pozorovatelů na severu je zatím předčasné hádat. Cesta však v každém případě přinesla všem účastníkům mnoho užitečných zkušeností a nových nápadů, které jistě naleznou své uplatnění již za necelý půlrok při expedici za úplným zatměním Slunce do Turecka.


Další informace a výsledky z tohoto zatmění je možno najít na stránkách Hvězdárny a planetária Plzeň.


Autor článku: Karel Halíř
Aktualizace: 23. 10. 2007

© 2006-2019 Západočeská pobočka České astronomické společnosti