Západočeská pobočka

Romania alles normál

Cestopisná povídka
(upraveno podle cestovního deníku Jana Kučery)
Lumír Honzík, Jan Kučera © 1999


Úplné zatmění Slunce je úkaz, který je nejen neobyčejně krásný, ale zároveň velmi vzácný. Kdo ho chce spatřit, musí pro to něco udělat. S tímto vědomím jsme asi před čtyřmi roky začali v naší Západočeské pobočce ČAS pozvolna připravovat pozorovací akci. Naše představy o přípravách a průběhu v počátečním období byly poněkud odlišné a zpočátku i trochu velkohubé. Termín zatmění byl v nedohlednu a tak bujná fantazie mohla spřádat smělé plány, co všechno bude možné realizovat. V tomto období nic nebylo velkým problémem, vše se zdálo být snadné a nějak uskutečnitelné a proto byl nejvyšší čas ukončit nezávazné tlachání, a dát průběhu akce jistý řád. Záhy byl sestaven Realizační tým, který připravil harmonogram příprav, rozdal jednotlivým přihlášeným členům úkoly a začal vyžadovat jejich splnění. V tomto období se podařilo kontaktovat několik účastníků pozorovacích expedic, takže jsme měli možnost při různých příležitostech získat řadu cenných rad a zkušeností. V rámci příprav byl vymyšlen a připraven pozorovací program, vytvořilo se několik pozorovacích skupin, sehnali jsme pozorovací techniku, napsali publikaci o zatmění Slunce určenou široké veřejnosti a splnili mnoho dalších drobných úkolů. Zkrátka od planého tlachání jsme přešli k činům a museli si přiznat, že ne vše bude snadné a jednoduché.

V počátečním stádiu příprav se vytvořily i jednotlivé pozorovací skupiny. Každá ze skupin dostala za úkol sehnat příslušnou pozorovací a záznamovou techniku, dopravit se samostatně na zvolené pozorovací stanoviště v zemích střední Evropy a tam splnit stanovený pozorovací program. Moje skupina dlouho uvažovala o pozorovacím místě v Rakousku, které leží relativně blízko a bylo by zde možné uskutečnit jeden z obtížnějších experimentů, změření Einsteinova ohybu světla. Pak ale kolegové ve skupině zjistili, že v Bukurešti by se měl nacházet vhodný dalekohled pro tento experiment a tak jsme navrhli stanoviště na pozorování v Rumunsku. Tím jsme zacelili díru v pozorovací řadě skupin táhnoucí se z Německa přes Rakousko a Maďarsko až do Bulharska. Rumunsko totiž patřilo do skupiny zemí o kterou nikdo nejevil především z bezpečnostních důvodů větší zájem. Náš návrh všichni brali v počátečním stádiu s jistou rezervou, zvláště poté, co jsme jako dopravní prostředek zvolili můj asi 26 starý rumunský terénní automobil Aro M 461. Přiznávám, že i členové skupiny zpočátku možnou jízdu Arem nebrali nijak vážně a snažili se sehnat jiné vhodné vozidlo sponzorským způsobem, konkrétně Land-Rover Defender. Pak se ale naše naděje na sehnání velkého dalekohledu v Rumunsku a spolehlivého vozidla rozplynuli a my byli nuceni vycházet z toho, co bylo k dispozici. Velký dalekohled nám nakonec zapůjčili a pomohli připravit ochotní pracovníci pražské hvězdárny na Petříně. Další část potřeb pomohla zajistit hvězdárna v Rokycanech a zbytek už závisel jen na nás. Čas plynul a odjezd se přiblížil.

Přestože čtyři roky na přípravu se zdají být dobou dostatečně dlouhou, poslední dny před odjezdem se situace vyvíjí úplně jinak. Přípravy vrcholí, narůstá množství úkolů a samozřejmě nervozita. Všichni si uvědomují, že jde do tuhého. A pak už přichází den odjezdu a vlastní expedice.

Středa 4.8.1999

Vše je nutno důkladně přivařit.

Středa 4.8.1999 je zvolena jako den odjezdu části první pozorovací skupiny z Rokycanské hvězdárny. Čeká nás spoustu úkolů a máme zpoždění v celkových přípravách. Na hvězdárně se postupně schází nejen členové naší skupiny, ale i členové ostatních skupin, kteří pobaveně pozorují naše přípravy a balení. Pohromadě je již celá posádka Ara, kterou tvoří Jan Kučera, Michael Prouza, Jiří Minář a Lumír Honzík. Honza má funkci automechanika, což mu rozhodně nikdo nezávidí, nebo» určitě bude mít dost práce po celou expedici, já (Lumír) funkci řidiče auta a samozřejmě automechanika (spíš pomocného). Kromě řidiče se pak všichni postupně budou podílet během cesty jako navigátoři. Druhou část skupiny tvoří Martin Zíbar a David Ondřich. Původně měl být ve skupině ještě Michal Řehoř a Jan Tůma, ale z pracovních a studijních důvodů tato dvojice musela cestu odříci. Druhá část skupiny se za námi dopraví do Rumunska vlakem. Setkání máme domluveno na neděli ráno v Râmnicu Vâlcea. Dokončujeme několik potřebných věcí k pozorování, sháníme náhradní díly na auto, prováníme úpravy vnitřku i vnějšku. Jedním z  nejdůležitějších úkolů je dostatečně vyztužit narychlo amatérsky zhotovenou zahrádku přídavnými vzpěrami, protože hrozí nebezpečí, že nevydrží ohromný náklad a za jízdy upadne. Výjezd má smysl maximálně do 19.00 hod., což samozřejmě nestíháme. Odjezd odkládáme na další den a asi do dvou do noci za svitu elektrických svítilen pokračujeme v úpravách vozu včetně svařování.

Čtvrtek 5.8.1999

A taky zkontrolovat motor a nástavbu.

Přípravy horečně pokračují. Děláme co můžeme. Při pohledu na věci které s sebou máme vzít, mi není vůbec jasné, jak je do auta naskládáme. Neskladnou montáž velkého dalekohledu se nejprve pokoušíme umístit na střechu auta několika způsoby, ale bezvýsledně. Zkoušíme to tedy jinam, do vnitřku vozu. Ovšem dostat do vnitřku vozu těžkou a rozměrnou montáž velkého dalekohledu je vskutku záhada hlavolamu. Nedá se nic dělat, musíme vyndat jednu z bočních lavic. Všichni přihlížející se mezitím docela dobře baví na náš účet. Z novin, které donesla Dáša se s překvapením dozvídáme, že astronomická skupina Západočeské pobočky vyrazila již včera do země knížete Drákuly. Takže podle novin už jsme pryč a my o tom ani nevíme! Moc pěkné! Alespoň jsme se tomu s chutí zasmáli. Konečně se snad vše podařilo uložit a tak asi ve 12.30 hod. jsme konečně připraveni vyrazit na cestu. Aro je tentokrát dokonale naložené. Na nosiči jsou čtyři těžké bedny s dalekohledy a technikou, mezi nimi čtyři těžké bágly s osobní výbavou. Výška vozu je asi 2,5 m. Dokonce v zadní části auta máme poličku na stativy a drobnosti, abychom využili i místo pod střechou. Díky těžké montáži uvnitř vozu a mohutnému nákladu na střeše sedí zadní kola téměř na dorazech. Zadní pružiny jsou prohnuty opačným směrem. Zato předek auta vyzývavě trčí vzhůru. Loučíme se s kolegy, kteří jedou pár dní po nás jinam a jako první skupina vyjíždíme. Před sebou máme cestu dlouhou asi 3500 km. V tento okamžik začíná expediční část a to nejen pro naši skupinu, ale pro všechny pozorovací skupiny. Teď už jde všechna sranda stranou, teď se ukáže jestli všichni obstojíme. Protože jsme poslední tři dni nic pořádného nejedli, zastavujeme hned u náměstí a v restauraci Bílý lev si dáváme řádný oběd. Naložení pozorovací techniky není zcela jednoduchou záležitostí. Pak ještě doplňujeme zásoby benzinu a potravin a asi ve 14.15 vyrážíme z Rokycan přes Brdy směrem na Brno. Napjatě posloucháme každý zvuk auta a sledujeme pohyby nástavby. Díky velkému nákladu se výrazně posunulo těžiště auta a tím se změnily jízdní vlastnosti. Samozřejmě k horšímu. Vůbec není jednoduché vozidlo zvláště v zatáčkách na mokré vozovce udržet. Jízda se spíš podobá plavbě lodi jak neustále plaveme ze strany na stranu cesty při jakékoliv nerovnosti. Snažím se pevně soustředit na jízdu. Rychlost se pohybuje pouze mezi 40 až 60 km/hod. Motor zatím šlape dobře a i nástavba se zdá zatím pevná. Starosti nám zatím dělají pouze brzdy, pláště kol, přední a zadní pružiny, kulový čep řízení, zřejmě netěsná nádrž, třináct let stará baterie, startování a další drobnosti. Přejíždíme Tábor, Jihlavu, Brno a zastavujeme na noc až za Slavkovem u Brna asi ve 21.30 hod. ve Ždánickém lese. Na hranici nám zbývá asi 30 km. Celý den s malými přestávkami prší, nebo drobně poprchává.

Pátek 6.8.1999

Ráno balíme a opravujeme první drobnou závadu, která se objevila včera večer. Jedná se o zkrat na vnitřním zadním světle. Po nezbytné kontrole auta a nákladu odjíždíme asi v 10.30 hod. do Hodonína, kde doplňujeme zásoby jídla a jiné drobnosti. Zatímco kluci nakupují, zůstávám sám u naloženého auta, které vzbuzuje značnou pozornost. Kolemjdoucí se otáčejí a zřejmě se snaží přečíst expediční znaky na našem voze. Jeden pán jedoucí na kole si auto prohlíží tak intenzivně, že přehlédl paní přecházející přes přechod a srazil ji na zem. O deset minut později si naše auto prohlíží součastně paní nesoucí jakousi krabici a proti ní jdoucí mladík. Následuje vzájemný střet a mladík vyráží paní krabici z ruky. Už jsem jako na trní, ale naštěstí přichází kluci a tak pokračujeme na hranici. Průjezd hranice proběhá celkem dobře. Náš pasovák, když se dozvídá kam jsme se s tímhle vydali pouze vytřeštil oči, a pak prohlásil, že jsme dobrodruzi. Slovenští celníci požadují, abychom si došli na českou celnici pro "pečiatku" do papírů s převáženou technikou. Český celník ovšem chce před potvrzením všechny věci vidět a zkontrolovat. Snažíme se ho varovat, že by to bylo velmi problematické, ale nedá si říct. "Jak myslíte" pokrčili jsme rameny. Sotva vylezl ven a spatřil naložené Aro ihned ho ta horlivost zase přechází a že mu stačí, když uvidí pouze něco. Nakonec jsme mu ukázali pouze jeden objektiv z fo»áku, mávl rukou, dal razítko na naše čestné prohlášení a my mohli pokračovat. To ovšem není tak jednoduché, nebo» auto odmítlo startovat. A tak před udivenými zraky okolních řidičů a plnému autobusu čekajícímu na odbavení se snažím Aro nastartovat klikou. Po chvilce auto naskakuje a my pokračujeme po celkem dobrých silnicích přes Trnavu, Galantu, Nové Zámky na hraniční přechod do Komárna. Naštěstí i tímto přechodem do Maďarska projíždíme bez problémů. Požadují po nás pouze pasy a navíc i technický průkaz od vozu. Ihned za hranicí vjíždíme do prudké bouřky. Tmavé mraky až k zemi, jeden blesk za druhým a slejvák, že nám neberou ani stěrače. Rozsvěcuji osvětlení včetně zadní červené mlhovky. Protože nikdo z nás ještě nikdy neviděl Balaton, pokračujeme na jih pěknou kopcovitou krajinou přes Kisbár a Vesprém k Balatonu, abychom se vykoupali. Zajížďka není zase tak velká. Vjíždíme do dalších dvou bouřek stejně prudkých jako ta předchozí. První kontakt s Balatonem je pro nás fantastický a neobvyklý zážitek. Zdá se nám, že na obloze vidíme zvláštní trojúhelníkové mraky. Až po chvilce zjiš»ujeme, že koukáme na plachty lodí na ploše Balatonu. Je totiž krátce po dešti a tak je Balaton částečně zahalen v oparu, který zahalil kontury mezi pevninou a vodní plochou. Zastavujeme v Balatonkenese a jdeme se vykoupat. Pobřeží je mělké a teplá voda je zřejmě jemným pískem a jílovitým dnem zbarvená do podivné šedobílé barvy. S chutí se koupáme a smýváme pot. Bohužel času je málo a tak nezbývá než pokračovat dál na Enying, Cece, Solt, Kiskörös a Tázlár. Během dne projíždíme čtyřmi bouřkami, v noci vjíždíme do další. Navíc nám přestávají pracovat stěrače. Jedu několik kilometrů v dešti a v noci bez stěračů. Navíc mi přestala svítit kontrolka dálkových světel což je problém v městech s pouličním osvětlením. Po několika kilometrech zastavuji a opravuji stěrače. Naštěstí se jedná pouze o prasklou pojistku. V noční krajině hledáme v  bezlesnatém Maďarsku alespoň náznaky lesa. Pomáháme si i přídavným hledáčkem. Nakonec jakýsi "skoro les" nacházíme pár kilometrů před Kiskumajsou. Stavíme stany a v noci drobně prší. Honzu při vykonávaní velké potřeby skoro napadli psi z nedalekého stavení o kterém jsme nevěděli.

Sobota 7.8.1999

Vyrážíme na cestu již v 8.30 hod. Po chvilce jízdy nám dochází benzin v nádrži, takže doplňujeme z kanystru. Benzínový ukazatel neukazuje, protože v nádrži nemáme čidlo. Stav zásob benzinu zjiš»ujeme podle počtu ujetých kilometrů. Jaká je ovšem spotřeba s takto naloženým autem zůstávalo pro nás dlouho záhadou. Honza dokonce tvrdil v kopcovité krajině, že momentálně jedeme za 30 litrů na sto kilometrů. Nyní při prázdné nádrži můžeme alespoň hrubě spočítat spotřebu. Vychází kolem 14 l na 100 km, což je překvapivě dobré. Při tankování z kanystru musíme trochu improvizovat, protože nalévací trychtýř je uložen tak důkladně, že se prostě k němu nyní nedostaneme. Vyrábíme provizorní trychtýř z gumové rohožky. Projíždíme Kiskumajsou, Szegedem, Makó a blížíme se k maďarsko - rumunskému hraničnímu přechodu Nagylak / Nădlag. Je pěkné počasí a svítí Slunce. Na maďarské i rumunské straně přechodu jsou dlouhé fronty aut asi ve čtyřech pruzích.

Čekáme v dlouhé koloně aut na maďarsko - rumunském pohraničním přechodu Nagylak / Nadlag.

Abychom úplně neoddělali baterii častým startováním a ušetřili benzín, rozhodli jsme se auto tlačit, takže se dá říct, že jsme Aro do Rumunska dotlačili. Jakmile to viděli ostatní, tak nás napodobili, takže za chvilku už tlačí auta většina řidičů. Přestože jsme se přejezdu této hranice trochu obávali, nemáme žádné problémy. Pouze běžná kontrola dokladů. Pokračujeme po velmi pěkné silnici na Arad. Potkáváme cestou několik cikánských povozů s velkými hliněnými hrnci na postranicích. V Rumunsku je to celkem normální. Jeden z tureckých řidičů kamionů to vystihl větou "Románia alles normál". Nevím zda je věta zkomolena, nebo je mluvnicky správně, ale zcela vyskytuje skutečnost. A pokud nás něco v Rumunsku překvapilo, vždy jsme to okomentovali "Románia alles normál". V Aradu měníme peníze a doplňujeme benzín. Kousek za Aradem nás staví policejní hlídka. Normální dopravní kontrola. Policista nasadil úřední obličej a prohlédl naše expediční vozidlo od kol až po nástavbu. Přísný úřední obličej mu ovšem vydržel tak do úrovně motoru, pak mu začali cukat koutky a při pohledu na nástavbu se už smál od ucha k uchu. Zeptal se: "Auto románia?" A my všichni na to: "Yes, yes auto románia, good auto, perfektos". Ještě jsme mu vysvětlili proč a kam jedeme. Spokojeně pokýval hlavou a zdviženým prstem pokynul abychom pokračovali v jízdě. Za Aradem končí rovinatá krajina a začíná členitější kopcovitý terén. Pokračujeme na Lipovou, Devu a Simerii. Silnice je zatím pořád dobrá, jen při průjezdu některými městy se rapidně zhoršuje. Horší jsou rumunští řidiči, kteří jsou schopni předjíždět na zcela nepřehledných místech, takže musím být stále ve střehu. Inu "Románia alles normál". Ovšem mnohem horší jsou naprosto bezohlední turečtí řidiči kamionů, kteří se občas snaží vytlačit protijedoucí i předjížděná auta se silnice. Další silniční kontrola nás staví za Simerií. Vyžádali si doklady a technický průkaz. "Romania auto?" zazní dotaz. "Da, da romania auto, good auto" odpovídáme rumunsko-anglickou hantýrkou. "I nude štráfi?" zazní další dotaz, kde máme bezpečnostní popruhy. "Ty mít nemusíme!" snažím se zachránit situaci a vysvětlit, že pásy nejsou zahrnuty v konstrukci Ara. "Nu, nu, u nás v Rumunsku musí mít všechny auta štráfi!" nesouhlasí policajt. "Bude to za o su»a de mui lei". Beru si na pomoc kluky a s Maikem se mu snažím vysvětlit, že pásy skutečně mít nemusíme. Nenechá si to ovšem vysvětlit a vytahuje knížečku s předpisy, samozřejmě v rumunštině, kde nám ukazuje jakýsi červeně podtrhaný paragraf. Nezbývá než zaplatit pokutu, ale Maik dostává spásný nápad. Nocleh ve Fagarašské soutězce. Anglicky mu vysvětluje, že tedy pokutu zaplatíme, ale že od něj potřebujeme potvrzení pro rumunskou astronomickou organizaci. ®e jsme astronomická expedice a musíme vykázat veškeré náklady na cestu. To ovšem policajta rozzuřilo. Maikovi vynadal, že když mluví anglicky, tak a» táhne do Anglie a kluky vyhnal od policejního auta, že tu nemají co dělat a že se bude bavit jen s řidičem. Pak chvíli seděl ve svém voze, nakonec mi doklady beze slova vrátil aniž by ještě něco chtěl. Co dodat? "Románia alles normál." Radši jsem na nic nečekal, nastartoval a pokračoval na Sebeş a Sibiu. Jednání policajta mi trochu rozčílilo a tak když asi po hodině zajíždíme doplnit benzin trochu zmatkuji. Napřed při couvání k benzince se nemohu strefit ke správnému stojanu, nebo» přes náklad nevidím kam jedu a pak asi špatně počítám peníze za benzín a platím o něco víc. Před Sibiu se silnice prudce zhoršuje. Ovšem ještě horší je to přímo v Sibiu, kam dorážíme už za tmy. Jízda připomíná zmítající se loď na vlnách. Nakláníme se ze strany na stranu. Jednomu výmolu se vyhnu a do třech dalších spadnu. Prostě tankodrom. Jak už jsem říkal "Románia alles normál." Kluci se křečovitě drží všeho možného, ale přesto si Honza naráží hlavu o kovovou montáž v autě. Snižuji rychlost asi na 5 km/hod. ale pořád je to hodně. Míjíme jakousi mladou mileneckou dvojici. Kluk nás spatří, vytřeští oči, přestane líbat svojí milou a s otevřenou pusou nás sleduje po celou dobu našeho průjezdu. Vypadá jakoby viděl prolétat UFO. Uvnitř auta to vyvolává salvu smíchu. Za Sibiu odbočujeme na jih do údolí řeky Opt směrem na Râmnicu Vâlcea, cíle naší cesty. Zbývá asi 80 km, ale rozhodujeme se, že zde přespíme a Fagarašskou soutěsku projedeme za denního světla.

Dostáváme se do vjezdu Fagarašské soutěsky. Po levé straně začíná pohoří Velkého Fagaraše, po pravé postupně bude pohoří Cindrei, Lotrubia a Capatani. Hledáme místo na nocleh a nacházíme ho před Pasul Turnu Rosu. Při vjezdu na horskou stezku se z předních reflektorů zablýsklo a podařilo se oba reflektory odpálit jak na tlumená, tak i na dálková světla. Snažím se pokračovat na reflektor hledáčku, ale vzápětí se ho podařilo odpálit taky. Na parkovací světla nic nevidím a tak se Jirka vyklání z okna a dojíždíme zbytek cesty na rozsvícenou baterku. Stany nestavíme a spíme rovnou pod širákem. Je nádherná, sice chladná noc, a nad námi nebe s ohromným množstvím hvězd. Hromadu detailů na obloze vidíme pouhým okem.

Neděle 8.8.1999

Ráno opravujeme elektriku a fotíme. Vyjíždíme na cestu o něco později než by jsme potřebovali. Sraz s druhou částí naší skupiny máme v Râmnicu Vâlcea na nádraží v 10:39 hod. Máme asi hodinové zpoždění, které se snažím dohnat rychlejší jízdou. Projíždíme nádhernou krajinou mezi řekou a kopci po obou stranách. Konečně dorážíme do Râmnicu Vâlcea. Nad silnicí je natažen poutač, který oznamuje že právě v tomto městě bude úplná fáze zatmění Slunce trvat nejdéle. Snažíme se spojit s druhou částí skupiny pomocí vysílačky, ale zatím se neozývají. Buď ještě nedorazili, nebo nemají zapnuté cébéčko (CB - vysílačka), nebo jsme ještě mimo dosah. Zastavujeme a snažíme se doptat na vlakové nádraží. Opět jsme středem pozornosti. Na jedné venkovní terase místní restaurace se otáčí všichni návštěvníci za naším autem. Asi vypadáme skutečně exoticky. Kluci na nádraží zatím nejsou. Zřejmě jim ujel někde vlakový spoj a tak zde necháváme vzkaz a jedeme najít nějaké vhodné pozorovací stanoviště, protože kluci mohou nejdřív dorazit až k večeru. Jedeme na východ směrem na Bucurest, asi 16 km za Râmnicu Vâlcea. Vesnice se zde napojují jedna za druhou. Za vesnici Blidari začíná poměrně prudké stoupání. Je asi 36°C a máme obavy, Naše pozorovací stanoviště na vrcholku kopce mezi vesnicemi Blidari a Milcou (asi 16 km od Râmnicu Vâlcea) připomíná z tohoto pohledu stanovište M.A.S.H. abychom nepřehřáli motor. Radši zastavuji na odpočívadle a nechám ho ochladit. Přijíždí policisté, zastavují u nás a bez jakéhokoliv zjevného důvodu po nás požadují 100 marek. Děláme že jim nerozumíme a oni postupně snižují taxu na 50 DM, pak na 20 DM. Chováme se jako by tam nebyli, vytahujeme družicový přijímač GPS, mapu a střídavě zcela nesmyslně koukáme do mapy, pak na display GPS a potom po kopcích. Každou chvíli někdo z nás ukáže na okolní krajinu, pak zase do mapy a na GPS. Mapu přitom máme položenou přímo na střeše policejního auta. Policajti jsou z nás docela zmatení, pak se jde jeden podívat na Aro, spokojeně kýve hlavou když vidí rumunské auto a když se mu snažíme vysvětlit důvod naší cesty. Jen jakmile začne o markách tak zase nerozumíme ani slovo. Přizpůsobujeme se heslu "Románia alles normál." Nakonec to vzdávají a odjíždí. My pokračujeme na vrchol kopce, kde by mohlo být jedno stanoviště. Pak sjíždíme s kopce do vesnice Milcou a dále hledáme dobrý flek. Kousek za Milcou sjíždíme ze silnice a po polní cestě zajíždíme k malému lesíku, kde je ukryto několik stavení. Zastavujeme a jdeme na průzkum. Samozřejmě ihned vzbuzujeme pozornost u místních domorodců, kteří překonávají ostych a přichází zjistit, kdo k nim přijel. Domluva probíhá v angličtině, domorodci nic nenamítají proti naší přítomnosti na jednom plácku a dokonce nám téměř obřadně přináší na talíři vařenou posolenou kukuřici. Je to velmi milé a tak jim alespoň necháváme několik publikací o zatmění a brýle s  filtry. Místo na pozorování je celkem dobré, ale zkusíme najít lepší. Loučíme se z domorodci a vracíme se Celá skupina pohromadě. zpět na kopec odkud jsme přijeli. Na vrcholu kopce po rozbitých prašných cestách hledáme další stanoviště. Nacházíme celkem tři plácky. Vybíráme ten, který je nejvíce odříznut od civilizace. Je to vlastně louka na okraji lesa. Les je ze dvou stran a z louky je výhled do okolní krajiny. Na pozorovací stanoviště vede lesní cesta. Všichni jsou s místem spokojeni a tak se ještě pořád s plně naloženým autem vracíme pro kluky na nádraží do Râmnicu Vâlcea. Ti zatím nedorazili, za to zde nečekaně objevujeme jinou dvojici - Hanku a Martina, kterému ovšem říkáme Matěj. Jedná se o Maikovo a Davidovo kolegy z Prahy, kteří docestovali do Rumunska tureckým kamionem a barvitě nám líčí zážitky z cesty. Domlouváme se, že zůstanou s námi a nahradí dva plzeňské kolegy, kteří se expedice nemohli zúčastnit a museli zůstat v Plzni. Konečně přijíždí další vlak, který přiváží Martina a Davida. V tuto chvíli už je celá naše pozorovací skupina kompletní. Protože naložené Aro víc lidí nepobere, pražská polovina skupiny jede na kopec, kde se nachází stanoviště taxíkem a zbytek dochází pěšky. Během půl hodiny jsme na stanovišti všichni a můžeme začít vybalovat. Stavíme stany, ale většina z nás spí stejně pod širákem.

Pondělí 9.8.1999

Honza Kučera připravuje objektiv MTO 100/1000 mm.

Celý den je hezké počasí a značné teplo. Pokračujeme ve vybalování techniky a stavíme dalekohledy. Zároveň vztyčujeme českou vlajku na stožár. Vyndat montáž velkého dalekohledu z auta je opět drama. Snažíme si vzpomenout, jak jsme ji tam v Rokycanech dostávali. Naštěstí nemusíme odmontovat střechu jak kdosi navrhuje. Chce to párkrát těžkou a neskladnou montáží správně natočit a posunout a je venku. Brnkačka co? Kluci se snaží správně sestavit velký dalekohled, pak provádí výkopové práce aby ho uvodorovnili a pak ho nahrubo useverňují. Já mezitím se snažím opravit závady na autě např. zkrat na vnitřní elektroinstalaci a nechodící levou stranu směrových ukazatelů, které přestaly svítit včera zřejmě po otřesech na špatných cestách. Pak stavím svůj dalekohled. Provádíme první plánované referenční meteorologické měření teploty a osvitu. V devět hodin světového času zapínáme černou bedýnku ve které je umístěno wolframové čidlo teploty, čidlo osvitu, řídící elektronický systém, paměťové moduly, vlastní zdroje a malý ventilátorek. Zároveň provádíme manuální odečet teploty na přijímači DCF, abychom se pojistili kdyby elektronika selhala a zároveň získáváme další nezávislé měření. Meteorologická aparatura se automaticky vypíná po čtyřech hodinách měření, tedy ve 13 hodin UT. Odpoledne mimo Maika a Davida, kteří se pachtí s historicky hodnotným hodinovým strojem pohonu velkého dalekohledu, odjíždíme do Râmnicu Vâlcea doplnit zásoby jídla, vody a vykoupat se do místního kačáku. Přijíždíme skoro za tmy. V noci kluci provádí přesnější usevernění dalekohledu a fotografujeme oblohu. Lehnout si jdeme až kolem třetí hodiny ranní.

Náš největší přístroj refraktor 150/2250 mm pro fotografování Einsteinova ohybu světla spíš připomíná houfnici.
Detail hodinového strojku pohonu velkého dalekohledu. Druhý největší přístroj refraktor 120/1000 mm (2000 mm - 2x Barlow). Černá krabička na velké přepravní bedně sloužila pro automatické měření teploty a osvitu.

Úterý 10.8.1999

Ráno se probouzíme opět do krásného dne. Zdravíme kolem jdoucí Rumuny a pokračujeme v nastavování a seřizování dalekohledů. Největší problém je nyní opravit a správně nastavit pohon velkého dalekohledu. Tento hodinový strojek zřejmě značné historické ceny se chvilkami zastavuje a tak se ho kluci snaží přimět k rozumu. Pohon je to bezesporu zajímavý. Vzhledem k  tomu, že na stanovišti není široko daleko žádná elektrika (kromě té rozharašené v autě), je nutné Nastavení a seřizování velkého dalekohledu byl nelehký oříšek. Klikou na montáži se zvedalo betonové závaží, které pohánělo hodinový strojek. používat náhradní zdroje. U mého dalekohledu řeším tento problém náhradními bateriemi. Kluci u velkého dalekohledu zase klikou. Prostě mají velkou kovovou kliku a s ní natáhnou mosazný strojek, čímž zároveň vyzdvihnou velké těžké závaží. Ve strojku se pak jako kolotoč roztočí dvě velké mosazné koule a závaží se začne přes převodový mechanismus pomalu spouštět k zemi. To trvá asi 23 minut a pak se musí stroj pomocí kliky zase natáhnout. Rychlost otáčení se seřizuje právě pomocí dvou mosazných koulí. Zařízení vypadá velmi archaicky, ale nakonec funguje. Když se k tomu přidá i archaicky vypadající, nicméně funkční velký dalekohled a moje Aro, které také zatím funguje, musím uznat, že to k sobě docela pasuje. Napjatě sledujeme místní meteorologickou situaci, ale zdá se, že je vše v pořádku. Opět provádíme předepsaná meteorologická měření. Odpoledne opět odjíždíme do města pro vodu a na koupání tentokrát do řeky. Na stanovišti zůstává Honza s  Martinem. Snaží se připravit nahrávku odpočítávání zítřejšího manévru na kazetu, ale na magnetofonu vlivem velké teploty kolísají otáčky. Večer po příjezdu pokračujeme v nastavování dalekohledů a doladění hodinového stroje. Zdá se, že nastavení je docela přesné. Já se snažím o z osení hlavního tubusu, připevněného objektivu MTO a hledáčku. Dolaďuji uvodorovnění a usevernění. Mám také trochu problémy s otáčkami. Okolo desáté večer se náhle mění směr a intenzita větru. Vyslovuji podezření, že se možná mění počasí, ale nic se až do čtvrté hodiny ranní neděje a tak tomu nepřikládám větší význam. Snažíme se fotografovat některé objekty noční oblohy a stále seřizujeme. Značně unavení si odcházíme lehnou asi ve čtyři hodiny ráno. Obloha je naštěstí stále jasná.

Středa 11.8.1999

Začínáme napjatě sledovat částečnou fázi.

Středa 11.8.1999 je den zatmění. Probouzíme se asi v 7:00 hod. a nevěřícně koukáme na zcela zataženou oblohu. Hlavou mi problesklo včerejší podezření na náhlou změnu počasí, ale radši to moc nerozebírám, stejně by to bylo k ničemu. Všichni koukáme po obloze, ale moc nadějně to nevypadá, spíš naopak. Kluci jsou skleslí, nikdo nenadává, ale ani moc nemluví. Jen Jirka chodí po táboře a občas utrousí "Vždy» jsem přece tolik nezlobil." Meteorologická situace se začíná zhoršovat a pak začíná dokonce drobně pršet. Nemůžeme vůbec nic dělat. Neznáme meteorologickou situaci, protože jsme zcela odříznutí nejen od informací, ale i od civilizace. Koukám na skleslé kluky a je mi jich líto. V hlavě si promítám co všechno se muselo udělat pro tuto akci, kolik do ní bylo vloženo energie, času a peněz. Kolik se muselo překonat problémů. Vybavují se mi jiné akce, které se pro špatné počasí rovněž neuskutečnily. Tentokrát si myslím, že jsme pro zdar akce udělali úplně všechno, co bylo v našich silách. Nedá se nic dělat, počasí neporučíme. Přestává pršet a tak Honza připravuje nahrávku s odpočtem akce na magnetofonovou kazetu. Vyhlížíme nervózně k západnímu obzoru, kde se začíná oblačnost mírně protrhávat a dokonce se kolem desáté vytváří díra s modrou oblohou. Odcházím s  Takto jsme viděli ubývající srpky částečné fáze. Jirkou z tábora příjezdovou cestou k televizní retranslační stanici, odkud je výhled západním směrem, abychom zjistili jak se vyvíjí oblačnost. Cestou potkáváme staršího místního pasáka, který se s námi dává do řeči. O zatmění je informován a na mých hodinkách nám ukazuje, kdy k němu má dojít. Počasí se začíná lepšit a tak se vracíme do tábora a připravujeme techniku. Na naše stanoviště přijíždí dvě auta, ale zůstávají v dostatečné vzdálenosti, takže nám nevadí. Asi třičtvrtě hodiny před T1 přichází velká slibná mezera. Spouštíme automatické meteorologické měření a zároveň i manuální odečet teploty. Vše je připraveno a všichni se v duchu asi modlí aby to vydrželo. Blíží se okamžik T1, spouštíme nahrávku s odpočtem a začínáme pozorovat a fotografovat přes sluneční filtry částečnou fázi po T1. Občas ještě přelétne osamocený obláček, ale pak už je jasno. Ve fotografické činnosti je zatím pouze Obsluha velkého dalekohledu v akci (nahoře Michael Prouza, dole David Vondřich). Honzovo a moje MTO, ostatní fotí pouze občas a spíš jenom koukají. Pak si někteří odchází dokonce udělat něco k jídlu. Postupně začíná klesat teplota a okolní krajina dostává pozvolna šedavý nádech. Asi čtvrt hodinu před T2 jsou již všichni v pohotovosti. Ptáci nápadně zmlkli a asi 5 až 10 min. před T2 začínají silně kokrhat kohouti. Kluci už jsou také nervózní. David přiznává, že se mu potí a klepou ruce tak, že má strach, aby mu z nich nevypadl fotoaparát. Maik zase chodí kolem velkého dalekohledu a nahlas si opakuje co musí udělat za úkony, aby nic nezkazili. Přichází úplná fáze. Chvilku před T2 snímáme z optiky filtry. Během několika okamžiků se prudce setmělo a máme zde okamžik T2. Je to fantastický zážitek. Na obloze vytryskla koróna. Vůbec nevnímám, co dělají moji kolegové, prostě nemám na ně čas. Fotíme předepsanou sérii obrázků. Já s Honzou na MTO, samozřejmě každý na svém, Jirka na objektivu 300 mm, Matěj na objektivu 100 mm. Martin natáčí průběh na video, Hanka fotí činnost v táboře. Maik s Davidem nafocují sérii snímků pro stanovení Einsteinova ohybu světla na velkém dalekohledu. Kromě nadšených výkřiků je slyšet magnetofonový odpočet, cvakání uzávěrek fotoaparátů a kokrhání kohoutů. Po nafocení série na MTO zvedám hlavu a chvilku si prohlížím zatmělé Slunce pouhým okem. Připadá mi docela malé. Z planet vidím pouze Venuši. Pak si prohlížím úkaz v refraktoru o průměru 120 mm a ohnisku 1000 mm. Jsem ohromen stříbrně sytou korónou s okrajovými červenofialovými plamínky protuberancí. Je to nezapomenutelný pohled. Nakonec pořizuji ještě krátkou sérii základním objektivem prodlouženým dvojitým Barlowem. Přichází povel z nahrávky ukončit focení a nasadit filtry na optiku. Je zde okamžik T3 a s ním konec úplné fáze. Oči přivyklé tmě náhle prudce oslepuje první paprsek. Připadá nám, jakoby na temné obloze někdo rozsvítil ohromný Celá rumunská pozorovací skupina sleduje částečnou fázi. reflektor. Prudce začíná narůstat intenzita světla a za několik okamžiků se vše vrací do normálu. Zmocňuje se nás prudká radost a překotně vyprávíme právě prožitou událost. Z  lesní cesty přichází drnčivé zvuky. Vzápětí na naše stanoviště přijíždí místní pasáček s kamarádem na kolech. Prásknou s nimi o zem a ženou se k  nejbližšímu dalekohledu. Necháme je samozřejmě kouknout a dáváme jim naši publikaci a brýle. Zbývá dofotit kontakt T4 a doměřit meteorologii. Krátce před kontaktem T4 přichází oblačnost, takže poslední snímky děláme přes mraky, ale to už nám nevadí. Končíme v 16 hod. místního času (ve 13:00 UT) vypnutím meteorologické aparatury. Úkol je splněn, ale byli to nervy, hlavně ráno. Dáváme si krátkou pauzu a pak začínáme balit techniku. Večer se začíná v dálce blýskat, zřejmě přichází bouřka. Večer ještě chvíli sedíme před stany, ale pak přichází velká bouřka, která nás zahání do stanů a nenechává pořádně vyspat.

Vrcholná fáze úplného zatmění. Na obloze září stříbrná koróna. Okamžik T3 - úplná fáze zatmění končí.

Čtvrtek 12.8.1999

Naše vozidlo ARO M 461 4x4 připravené k nakládání na zpáteční cestu.

Vstáváme brzy ráno. Musím odvést Hanku, Matěje, Martina a Davida do Râmnicu Vâlcea na nádraží. Jede se mnou ještě Honza. Máme problém s příjezdovou cestou, která se v noci silně deštěm rozbahnila, takže nemohu vyjet do prudkého kopce. Všichni kromě mne vystupují a já se znovu snažím vyjet. Musí pomáhat auto tlačit, ale nakonec se dostáváme na cestu s pevnějším podkladem. Na nádraží se loučíme s druhou polovinou naší skupiny, která odjíždí vlakem. Já s Honzou se vracíme zpátky do tábora. Při zpáteční cestě ovšem nesjíždíme až do tábora, ale necháváme stát auto na pevné cestě a věci nosíme ve zbývajících čtyřech lidech asi půl kilometru. Je to pořádná fuška, hlavně některé těžké díly dalekohledu. Máme ruce vytahaný jako opičáci. Než je vše poskládáno a řádně upevněno, je po poledni. Na zpáteční cestu vyjíždíme ve 14 hodin. Naposledy projíždíme Râmnicu Vâlcea a zpět pokračujeme Fagarašskou soutěskou na Sibiu, Sebeş, Simerii a Devu. Tam měníme kurz směrem na Oradeu. Cesta vede zajímavým hornatým terénem. Je hrbolatá a samá zatáčka. Projíždíme mezi pohořím Muntii Codru Moma a Muntii Bihor. Všechny mosty po kterých jedeme mají v provozu pouze jeden jízdní pruh, většinou protisměrný. Druhý je nesjízdný, stejně tak některé silniční úseky, Opět plně naložení se vracíme divokou Fagarašskou soutěskou. zřejmě následky povodní, které oblast zasáhli na jaře. Inu "Románia alles normál." Aro se v prudkých horských zatáčkách při větší rychlosti povážlivě naklání, v nespočetných dírách zase dostávají zahulit závěsy listových pružin. Hlavně nám dělá starosti zkorodovaný závěs levého zadního kola. Honza mi každou chvíli napomíná, že jedu moc rychle a abych auto šetřil. Snažím se co můžu, ale silnice je skutečně běs a navíc se začíná stmívat, takže je to ještě horší. Nakonec to však nebylo kolo, kdo nebyl spokojen s kvalitou komunikace, ale vnitřní elektroinstalace. Asi se někde něco propojilo a začali nám za jízdy hořet dráty. Bleskově zastavuji a během chvilky je požár zažehnán. Naštěstí auto funguje dál, venkovní osvětlení svítí, pouze netroubí klakson a nesvítí vnitřní osvětlení. Pokračujeme směrem na Brad a Beiuş a zastavujeme až ve 22:30 hod. na pěkném plácku v pohoří Bihor.

Pátek 13.8.1999

Na to, že je pátek třináctýho nezačínáme špatně. Dobře jsme se vyspali a pokračujeme směrem na Oradeu. Idylka ovšem netrvá dlouho, protože se z auta ozval neobvyklý zvuk, jakési hučení. Okamžitě vyřazuji rychlost, ale hluk je slyšet dál. Na nejbližším vhodném místě zastavujeme abychom nevylágrovali motor. Děláme zběžnou kontrolu motoru a oleje, ale vše se zdá být v pořádku. Jakmile ale otočíme klíčkem, hučení se ozve znovu. Nakonec zjiš»ujeme, že buď já, nebo Honza omylem spustil ventilátor topení, který běžně nepoužívám. V sedle Bihoru potkáváme kočovné cikány. Mají vozy kryté plachtou a tažené koňmi. V Hidiselu de Sus nás opět staví V pohoří Bihor potkáváme rumunské kočovné cikány. policista, ale pouze nám kontroluje pasy. Nerovnosti cesty natolik zhoršily stav pružinového závěsu, že se rozhodujeme vyhledat v Oradei pomoc v nějaké autodílně než bude pozdě a celý závěs nám upadne a natropí velké škody. Stavíme ve městě a kluci se ptají po nějaké autodílně. Přichází s nimi Rumun, muž středních let. Velmi ochotně se nám věnuje a objíždí s námi několik autodílen ve městě. Bohužel nikde nemají svařovací soupravu. Až v poslední opravně svitla naděje, ale musíme počkat asi hodinu. Mají otevřeno až po polední přestávce. Rumun se nás ujímá a zve k sobě domů, kde nás hostí. Mluví velice dobře anglicky a vlastní dvě obchodní firmy. Je inženýr a v  minulosti byl v Bratislavě, v 89 v plzeňské Škodovce nakupoval nějaké stroje. Po celkem živé debatě se vydáváme zpět do opravny. Tam jsme bohužel nepochodili, protože se majitel bojí udělat pouze provizorní opravu. Má strach, že naruší strukturu materiálu. Výměna celého nosníku je ovšem práce na jeden až dva dni. Majitel nás ujišťuje, že stav nosníku cestu rozhodně vydrží. Protože nás čekají relativně kvalitní maďarské silnice, rozhodujeme se to risknout. Hledáním opravy v Oradei jsme ztratili asi tři hodiny. Po výjezdu z města přestává navíc fungovat tachometr. Zastavujeme a zjišťujeme, že je lanko náhonu tachometru ukrouceno. To je ovšem průšvih, protože podle počtu ujetých kilometrů jsme nabírali benzin. V  autě totiž ukazatel benzínu nikdy nefungoval, protože v nádrži chybí plovákový snímač. Nu což, budeme počítat kilometry podle mapy a pomocí družicového přijímače GPS určovat vzdálenosti a rychlost. Po rozjezdu ovšem tachometr začal zase fungovat, což Honzu přímo šokuje. Vykřikuje, že u tohoto auta už ničemu nerozumí a že to má asi samoopravovací schopnosti. Bohužel radost nad fungujícím tachometrem trvá pouze krátce, asi 10 kilometrů, pak se náhon odporoučel definitivně.

Průjezd rumunsko - maďarskou hranicí přes přechod Borş - Ártánd probíhá bez problémů až na to, že Jiřík sedící vedle mě má zuté boty a krátké ruce na podání dokladů do okének celních a pasových úředníků. Nezbývá mu nic jiného než se obout aby mohl ven z auta, ale trvá mu to strašně dlouho. Od hranice pokračujeme přes Berettyóújfalu a Szolnok po celkem kvalitní cestě na Budapest. Opět nám skoro celý průjezd Maďarskem prší, ale jinak je vše v pořádku. Závěs pružiny se nezhoršuje a tak jediné narušení pohody je již druhý požár elektroinstalace, který vznikl krátce po zapnutí světel. Tentokrát ani nezastavujeme a Honza hasí požár za jízdy vytržením některých vodičů. Zřejmě se nám něco prozkratovalo buď deštěm, nebo poškozenou izolací vodičů ze včerejšího požáru. Blížíme se k  Budapešti a začíná houstnout doprava. V Budapesti se dostáváme mimo hlavní tah na vedlejší silnice, jejichž stav je vskutku kritický. Snižuji rychlost a všichni doufáme, že nosník zadního kola přežije zdejší kočičí hlavy, respektive množství děr vzniklých chybějícími kostkami dlažby. V  Budapesti zpočátku trochu kufrujeme a jednu křižovatku projíždíme dokonce natřikrát, ale za to pokaždé z jiného směru. Konečně nacházíme správný směr a tak ještě stavíme na okraji abychom dobrali benzín a kluci nakupují pětihvězdičkový Tokaj. Maďarské hlavní město Budapest již opouštíme za tmy a pokračujeme přes Dorog směrem k maďarsko - slovenské hranici, kterou chceme překročit na přechodu Esztergom (Ostřihom) - Štůrovo. V Ostřihomi opět kufrujeme. Nemůžeme najít odbočku na hraniční přechod a tak po chvíli tápání zastavujeme u venkovní restaurace, čímž okamžitě vzbuzujeme pozornost všech hostů. Vysíláme našeho výzvědného psíka Jirku, aby pohotově zjistil kudy dál. Jiřík má ovšem opět zuté boty a tak chvíli trvá než si je nandá. Pak s rozvázanými kaničkami spěchá k nejbližšímu stolu zjistit informace. Při návratu k autu si ovšem šlápl na kaničku a předvedl celému osazenstvu restaurace parádní pád. Sklízí samozřejmě velký úspěch nejen u nás, ale od všech přihlížejících. Raději na nic nečekám a startuji abychom zmizeli z dohledu dobře se bavících diváků. Přes přechod v Ostřihomi se nedostaneme, protože po 22 hodině už nefunguje přívoz přes Dunaj. Jedeme proto podél Dunaje na západ až na další hraniční přechod Komárom - Komárno. Při průjezdu přes pasovou a celní kontrolu se mi téměř podařilo projet bez zastavení. Brzdím teprve až na mohutné zapískání celníka, který byl nucen vyběhnout ze své boudičky. Po přejezdu hranice hledáme urychleně místo na nocleh. Nacházíme jedno vhodné kousek od Hurbanova v areálu místní myslivecké střelnice. Při hledání místa pro nocleh se nám daří vyrušit jakousi starší dvojici, která předstírá, že si za svitu hvězd předčítá zprávy z novin. Není nám zcela jasné zda tokají, nebo provádí polní pych.

Sobota 14.8.1999

Vstáváme do pěkného dne a po krátké snídani opět vyjíždíme. Jedeme přes Nové Zámky do Galanty, kde na chvilku zastavujeme a jdeme okouknout místní slavnosti. Pak pokračujeme přes Trnavu k hraničnímu přechodu do naší republiky. Slovenští celníci si nás pamatují a vyptávají se co jsme viděli a jak pozorovali zatmění. Než si navzájem převyprávíme své zážitky, byla odbavena na české straně všechna stojící auta před námi. Ovšem za naším Arem se mezitím vytvořila slušná fronta čekajících aut na odbavení. Radši odjíždíme na naši stranu hraniční kontroly. Náš pasovák je bez problémů, celník je ovšem o poznání méně příjemný, nicméně projíždíme bez problémů. Zastavujeme opět v Hodoníně a doplňujeme zásoby jídla a pití. Kousek za Hodonínem stavíme na jídlo a pak ještě kousek za Brnem, abychom doplnili zásoby benzínu. Poté měníme kurz směrem na Prahu. Nejedeme po dálnici, ale po výpadovce. Kluci mezitím počítají celkovou a průměrnou spotřebu benzinu a náklady na cestu. Přestože jsem se těchto čísel obával, zvláště když jsem viděl co Na pražské hvězdárně máme možnost posoudit meteorologickou situaci během zatmění ze snímků družice METEOSAT 6. všechno sebou táhneme, vychází čísla dosti optimistická. Kluci to ještě několikrát přepočítávají, protože i jim připadají náklady velmi nízké, ale je to tak. Průměrná spotřeba vychází na 14,1 až 14,2 litru na 100 km a náklady za benzín a společné jídlo na 2710 Kč. Obojí je mnohem méně, než jsme čekali. Kolem osmé večer dojíždíme do Prahy a míříme na pražskou hvězdárnu na Petříně. Zde má službu Pavel Najzr, který nás vítá a seznamuje s tím, jak dopadla pražská výprava. Zároveň nám ukazuje záběry meteorologické situace před zatměním z meteorologické družice Meteosat 6 a já musím konstatovat, že je dobře, že jsme neznali aktuální meteorologickou situaci před zatměním. Zřejmě by nás to zbytečně znervózňovalo a stejně by jsme s tím nemohli nic dělat. Na hvězdárně vykládáme největší a nejtěžší část nákladu. Kolem 22 hodiny je vyloženo. Telefonuji Karlovi do Rokycan, že jsme dojeli do Prahy a že ještě teď v noci jedeme na rokycanskou hvězdárnu. Loučíme se s Maikem a odjíždíme. Honza s Jirkou zbytek cesty prospí. Krátce po půlnoci dojíždíme do cíle na rokycanskou hvězdárnu. Tímto dojezdem definitivně končí naše výprava za úplným zatměním Slunce. Urazili jsme celkem asi 3500 km a jsme strašně unavení. Vykládáme z auta pouze nejcennější věci a jdeme si ihned lehnout.

Ne 15.8.1999

Po ujetí asi 3500 km opět doma na hvězdárně v Rokycanech.

Ráno přichází na hvězdárnu místní pracovníci. Následuje vzájemná výměna informací a zážitků. Pak vykládáme věci z auta. Kolem poledne už vyrážíme do Losiné, kde nás opouští Honza a pak už jedeme jen jak dva sirotci s Jirkou do Plzně.

Skončil jeden z našich největších a nejsložitějších pozorovacích manévrů. Pro posádku Ara zároveň i jedno velké dobrodružství, které již asi nikdy nepůjde zopakovat. Doufám, že se přes všechny problémy a nepohodlí tato akce všem líbila a že jim natrvalo utkví v paměti. Nezbývá než se těšit na další podobné podniky.

A na závěr poněkud netradiční pohled na zatmění Slunce z kosmického    
  prostoru ze stanice Mir.

Zdá se, že dalším podobným podnikem bude úplné zatmění Slunce v roce 2006. Tentokrát se zřejmě vydáme do Turecka. Vážní zájemci o pozorování se mohou přihlásit již nyní.

Autor článku: Lumír Honzík
Aktualizace: 5. 10. 2007

© 2006-2018 Západočeská pobočka České astronomické společnosti