Romania alles normál
Cestopisná povídka
(upraveno podle cestovního deníku Jana Kučery)
Lumír Honzík, Jan Kučera © 1999
Úplné zatmění Slunce je úkaz, který je nejen neobyčejně krásný, ale zároveň velmi vzácný. Kdo ho chce spatřit, musí pro to něco udělat. S tímto vědomím jsme asi před čtyřmi roky začali v naší Západočeské pobočce ČAS pozvolna připravovat pozorovací akci. Naše představy o přípravách a průběhu v počátečním období byly poněkud odlišné a zpočátku i trochu velkohubé. Termín zatmění byl v nedohlednu a tak bujná fantazie mohla spřádat smělé plány, co všechno bude možné realizovat. V tomto období nic nebylo velkým problémem, vše se zdálo být snadné a nějak uskutečnitelné a proto byl nejvyšší čas ukončit nezávazné tlachání, a dát průběhu akce jistý řád. Záhy byl sestaven Realizační tým, který připravil harmonogram příprav, rozdal jednotlivým přihlášeným členům úkoly a začal vyžadovat jejich splnění. V tomto období se podařilo kontaktovat několik účastníků pozorovacích expedic, takže jsme měli možnost při různých příležitostech získat řadu cenných rad a zkušeností. V rámci příprav byl vymyšlen a připraven pozorovací program, vytvořilo se několik pozorovacích skupin, sehnali jsme pozorovací techniku, napsali publikaci o zatmění Slunce určenou široké veřejnosti a splnili mnoho dalších drobných úkolů. Zkrátka od planého tlachání jsme přešli k činům a museli si přiznat, že ne vše bude snadné a jednoduché.
V počátečním stádiu příprav se vytvořily i jednotlivé pozorovací skupiny. Každá ze skupin dostala za úkol sehnat příslušnou pozorovací a záznamovou techniku, dopravit se samostatně na zvolené pozorovací stanoviště v zemích střední Evropy a tam splnit stanovený pozorovací program. Moje skupina dlouho uvažovala o pozorovacím místě v Rakousku, které leží relativně blízko a bylo by zde možné uskutečnit jeden z obtížnějších experimentů, změření Einsteinova ohybu světla. Pak ale kolegové ve skupině zjistili, že v Bukurešti by se měl nacházet vhodný dalekohled pro tento experiment a tak jsme navrhli stanoviště na pozorování v Rumunsku. Tím jsme zacelili díru v pozorovací řadě skupin táhnoucí se z Německa přes Rakousko a Maďarsko až do Bulharska. Rumunsko totiž patřilo do skupiny zemí o kterou nikdo nejevil především z bezpečnostních důvodů větší zájem. Náš návrh všichni brali v počátečním stádiu s jistou rezervou, zvláště poté, co jsme jako dopravní prostředek zvolili můj asi 26 starý rumunský terénní automobil Aro M 461. Přiznávám, že i členové skupiny zpočátku možnou jízdu Arem nebrali nijak vážně a snažili se sehnat jiné vhodné vozidlo sponzorským způsobem, konkrétně Land-Rover Defender. Pak se ale naše naděje na sehnání velkého dalekohledu v Rumunsku a spolehlivého vozidla rozplynuli a my byli nuceni vycházet z toho, co bylo k dispozici. Velký dalekohled nám nakonec zapůjčili a pomohli připravit ochotní pracovníci pražské hvězdárny na Petříně. Další část potřeb pomohla zajistit hvězdárna v Rokycanech a zbytek už závisel jen na nás. Čas plynul a odjezd se přiblížil.
Přestože čtyři roky na přípravu se zdají být dobou dostatečně dlouhou, poslední dny před odjezdem se situace vyvíjí úplně jinak. Přípravy vrcholí, narůstá množství úkolů a samozřejmě nervozita. Všichni si uvědomují, že jde do tuhého. A pak už přichází den odjezdu a vlastní expedice.
Středa 4.8.1999
Středa 4.8.1999 je zvolena jako den odjezdu části první pozorovací skupiny z Rokycanské hvězdárny. Čeká nás spoustu úkolů a máme zpoždění v celkových přípravách. Na hvězdárně se postupně schází nejen členové naší skupiny, ale i členové ostatních skupin, kteří pobaveně pozorují naše přípravy a balení. Pohromadě je již celá posádka Ara, kterou tvoří Jan Kučera, Michael Prouza, Jiří Minář a Lumír Honzík. Honza má funkci automechanika, což mu rozhodně nikdo nezávidí, nebo» určitě bude mít dost práce po celou expedici, já (Lumír) funkci řidiče auta a samozřejmě automechanika (spíš pomocného). Kromě řidiče se pak všichni postupně budou podílet během cesty jako navigátoři. Druhou část skupiny tvoří Martin Zíbar a David Ondřich. Původně měl být ve skupině ještě Michal Řehoř a Jan Tůma, ale z pracovních a studijních důvodů tato dvojice musela cestu odříci. Druhá část skupiny se za námi dopraví do Rumunska vlakem. Setkání máme domluveno na neděli ráno v Râmnicu Vâlcea. Dokončujeme několik potřebných věcí k pozorování, sháníme náhradní díly na auto, prováníme úpravy vnitřku i vnějšku. Jedním z nejdůležitějších úkolů je dostatečně vyztužit narychlo amatérsky zhotovenou zahrádku přídavnými vzpěrami, protože hrozí nebezpečí, že nevydrží ohromný náklad a za jízdy upadne. Výjezd má smysl maximálně do 19.00 hod., což samozřejmě nestíháme. Odjezd odkládáme na další den a asi do dvou do noci za svitu elektrických svítilen pokračujeme v úpravách vozu včetně svařování.
Čtvrtek 5.8.1999
Přípravy horečně pokračují. Děláme co můžeme. Při pohledu na věci
které s sebou máme vzít, mi není vůbec jasné, jak je do auta naskládáme.
Neskladnou montáž velkého dalekohledu se nejprve pokoušíme umístit na střechu
auta několika způsoby, ale bezvýsledně. Zkoušíme to tedy jinam, do vnitřku
vozu. Ovšem dostat do vnitřku vozu těžkou a rozměrnou montáž velkého
dalekohledu je vskutku záhada hlavolamu. Nedá se nic dělat, musíme vyndat
jednu z bočních lavic. Všichni přihlížející se mezitím docela dobře
baví na náš účet. Z novin, které donesla Dáša se s překvapením dozvídáme,
že astronomická skupina Západočeské pobočky vyrazila již včera do země
knížete Drákuly. Takže podle novin už jsme pryč a my o tom ani nevíme!
Moc pěkné! Alespoň jsme se tomu s chutí zasmáli. Konečně se snad vše
podařilo uložit a tak asi ve 12.30 hod. jsme konečně připraveni vyrazit na
cestu. Aro je tentokrát dokonale naložené. Na nosiči jsou čtyři těžké
bedny s dalekohledy a technikou, mezi nimi čtyři těžké bágly s osobní výbavou.
Výška vozu je asi 2,5 m. Dokonce v zadní části auta máme poličku na
stativy a drobnosti, abychom využili i místo pod střechou. Díky těžké
montáži uvnitř vozu a mohutnému nákladu na střeše sedí zadní kola téměř
na dorazech. Zadní pružiny jsou prohnuty opačným směrem. Zato předek auta
vyzývavě trčí vzhůru. Loučíme se s kolegy, kteří jedou pár dní po nás
jinam a jako první skupina vyjíždíme. Před sebou máme cestu dlouhou asi
3500 km. V tento okamžik začíná expediční část a to nejen pro naši
skupinu, ale pro všechny pozorovací skupiny. Teď už jde všechna sranda
stranou, teď se ukáže jestli všichni obstojíme. Protože jsme poslední tři
dni nic pořádného nejedli, zastavujeme hned u náměstí a v restauraci Bílý
lev si dáváme řádný oběd.
Pak ještě doplňujeme zásoby benzinu a potravin a asi ve 14.15 vyrážíme z Rokycan
přes Brdy směrem na Brno. Napjatě
posloucháme každý zvuk auta a sledujeme pohyby nástavby. Díky velkému nákladu
se výrazně posunulo těžiště auta a tím se změnily jízdní vlastnosti.
Samozřejmě k horšímu. Vůbec není jednoduché vozidlo zvláště v zatáčkách
na mokré vozovce udržet. Jízda se spíš podobá plavbě lodi jak neustále
plaveme ze strany na stranu cesty při jakékoliv nerovnosti. Snažím se pevně
soustředit na jízdu. Rychlost se pohybuje pouze mezi 40 až 60 km/hod. Motor
zatím šlape dobře a i nástavba se zdá zatím pevná. Starosti nám zatím dělají
pouze brzdy, pláště kol, přední a zadní pružiny, kulový čep řízení,
zřejmě netěsná nádrž, třináct let stará baterie, startování a další
drobnosti. Přejíždíme Tábor, Jihlavu, Brno a zastavujeme na noc až za
Slavkovem u Brna asi ve 21.30 hod. ve Ždánickém lese. Na hranici nám zbývá
asi 30 km. Celý den s malými přestávkami prší, nebo drobně poprchává.
Pátek 6.8.1999
Ráno balíme a opravujeme první drobnou závadu, která se objevila včera večer. Jedná se o zkrat na vnitřním zadním světle. Po nezbytné kontrole auta a nákladu odjíždíme asi v 10.30 hod. do Hodonína, kde doplňujeme zásoby jídla a jiné drobnosti. Zatímco kluci nakupují, zůstávám sám u naloženého auta, které vzbuzuje značnou pozornost. Kolemjdoucí se otáčejí a zřejmě se snaží přečíst expediční znaky na našem voze. Jeden pán jedoucí na kole si auto prohlíží tak intenzivně, že přehlédl paní přecházející přes přechod a srazil ji na zem. O deset minut později si naše auto prohlíží součastně paní nesoucí jakousi krabici a proti ní jdoucí mladík. Následuje vzájemný střet a mladík vyráží paní krabici z ruky. Už jsem jako na trní, ale naštěstí přichází kluci a tak pokračujeme na hranici. Průjezd hranice proběhá celkem dobře. Náš pasovák, když se dozvídá kam jsme se s tímhle vydali pouze vytřeštil oči, a pak prohlásil, že jsme dobrodruzi. Slovenští celníci požadují, abychom si došli na českou celnici pro "pečiatku" do papírů s převáženou technikou. Český celník ovšem chce před potvrzením všechny věci vidět a zkontrolovat. Snažíme se ho varovat, že by to bylo velmi problematické, ale nedá si říct. "Jak myslíte" pokrčili jsme rameny. Sotva vylezl ven a spatřil naložené Aro ihned ho ta horlivost zase přechází a že mu stačí, když uvidí pouze něco. Nakonec jsme mu ukázali pouze jeden objektiv z fo»áku, mávl rukou, dal razítko na naše čestné prohlášení a my mohli pokračovat. To ovšem není tak jednoduché, nebo» auto odmítlo startovat. A tak před udivenými zraky okolních řidičů a plnému autobusu čekajícímu na odbavení se snažím Aro nastartovat klikou. Po chvilce auto naskakuje a my pokračujeme po celkem dobrých silnicích přes Trnavu, Galantu, Nové Zámky na hraniční přechod do Komárna. Naštěstí i tímto přechodem do Maďarska projíždíme bez problémů. Požadují po nás pouze pasy a navíc i technický průkaz od vozu. Ihned za hranicí vjíždíme do prudké bouřky. Tmavé mraky až k zemi, jeden blesk za druhým a slejvák, že nám neberou ani stěrače. Rozsvěcuji osvětlení včetně zadní červené mlhovky. Protože nikdo z nás ještě nikdy neviděl Balaton, pokračujeme na jih pěknou kopcovitou krajinou přes Kisbár a Vesprém k Balatonu, abychom se vykoupali. Zajížďka není zase tak velká. Vjíždíme do dalších dvou bouřek stejně prudkých jako ta předchozí. První kontakt s Balatonem je pro nás fantastický a neobvyklý zážitek. Zdá se nám, že na obloze vidíme zvláštní trojúhelníkové mraky. Až po chvilce zjiš»ujeme, že koukáme na plachty lodí na ploše Balatonu. Je totiž krátce po dešti a tak je Balaton částečně zahalen v oparu, který zahalil kontury mezi pevninou a vodní plochou. Zastavujeme v Balatonkenese a jdeme se vykoupat. Pobřeží je mělké a teplá voda je zřejmě jemným pískem a jílovitým dnem zbarvená do podivné šedobílé barvy. S chutí se koupáme a smýváme pot. Bohužel času je málo a tak nezbývá než pokračovat dál na Enying, Cece, Solt, Kiskörös a Tázlár. Během dne projíždíme čtyřmi bouřkami, v noci vjíždíme do další. Navíc nám přestávají pracovat stěrače. Jedu několik kilometrů v dešti a v noci bez stěračů. Navíc mi přestala svítit kontrolka dálkových světel což je problém v městech s pouličním osvětlením. Po několika kilometrech zastavuji a opravuji stěrače. Naštěstí se jedná pouze o prasklou pojistku. V noční krajině hledáme v bezlesnatém Maďarsku alespoň náznaky lesa. Pomáháme si i přídavným hledáčkem. Nakonec jakýsi "skoro les" nacházíme pár kilometrů před Kiskumajsou. Stavíme stany a v noci drobně prší. Honzu při vykonávaní velké potřeby skoro napadli psi z nedalekého stavení o kterém jsme nevěděli.
Sobota 7.8.1999
Vyrážíme na cestu již v 8.30 hod. Po chvilce jízdy nám dochází benzin v nádrži, takže doplňujeme z kanystru. Benzínový ukazatel neukazuje, protože v nádrži nemáme čidlo. Stav zásob benzinu zjiš»ujeme podle počtu ujetých kilometrů. Jaká je ovšem spotřeba s takto naloženým autem zůstávalo pro nás dlouho záhadou. Honza dokonce tvrdil v kopcovité krajině, že momentálně jedeme za 30 litrů na sto kilometrů. Nyní při prázdné nádrži můžeme alespoň hrubě spočítat spotřebu. Vychází kolem 14 l na 100 km, což je překvapivě dobré. Při tankování z kanystru musíme trochu improvizovat, protože nalévací trychtýř je uložen tak důkladně, že se prostě k němu nyní nedostaneme. Vyrábíme provizorní trychtýř z gumové rohožky. Projíždíme Kiskumajsou, Szegedem, Makó a blížíme se k maďarsko - rumunskému hraničnímu přechodu Nagylak / Nădlag. Je pěkné počasí a svítí Slunce. Na maďarské i rumunské straně přechodu jsou dlouhé fronty aut asi ve čtyřech pruzích.
Abychom úplně neoddělali baterii častým startováním a ušetřili benzín,
rozhodli jsme se auto tlačit, takže se dá říct, že jsme Aro do Rumunska
dotlačili. Jakmile to viděli ostatní, tak nás napodobili, takže za chvilku
už tlačí auta většina řidičů. Přestože jsme se přejezdu této hranice
trochu obávali, nemáme žádné problémy. Pouze běžná kontrola dokladů.
Pokračujeme po velmi pěkné silnici na Arad. Potkáváme cestou několik cikánských
povozů s velkými hliněnými hrnci na postranicích. V Rumunsku je to celkem
normální. Jeden z tureckých řidičů kamionů to vystihl větou "Románia
alles normál". Nevím zda je věta zkomolena, nebo je mluvnicky správně,
ale zcela vyskytuje skutečnost. A pokud nás něco v Rumunsku překvapilo, vždy
jsme to okomentovali "Románia alles normál". V Aradu měníme peníze
a doplňujeme benzín. Kousek za Aradem nás staví policejní hlídka. Normální
dopravní kontrola. Policista nasadil úřední obličej a prohlédl naše
expediční vozidlo od kol až po nástavbu. Přísný úřední obličej mu ovšem
vydržel tak do úrovně motoru, pak mu začali cukat koutky a při pohledu na nástavbu
se už smál od ucha k uchu. Zeptal se: "Auto románia?" A my všichni
na to: "Yes, yes auto románia, good auto, perfektos". Ještě jsme mu
vysvětlili proč a kam jedeme. Spokojeně pokýval hlavou a zdviženým prstem
pokynul abychom pokračovali v jízdě. Za Aradem končí rovinatá krajina a začíná
členitější kopcovitý terén. Pokračujeme na Lipovou, Devu a Simerii.
Silnice je zatím pořád dobrá, jen při průjezdu některými městy se
rapidně zhoršuje. Horší jsou rumunští řidiči, kteří jsou schopni předjíždět
na zcela nepřehledných místech, takže musím být stále ve střehu. Inu
"Románia alles normál". Ovšem mnohem horší jsou naprosto
bezohlední turečtí řidiči kamionů, kteří se občas snaží vytlačit
protijedoucí i předjížděná auta se silnice. Další silniční kontrola nás
staví za Simerií. Vyžádali si doklady a technický průkaz. "Romania
auto?" zazní dotaz. "Da, da romania auto, good auto" odpovídáme
rumunsko-anglickou hantýrkou. "I nude štráfi?" zazní další
dotaz, kde máme bezpečnostní popruhy. "Ty mít nemusíme!" snažím
se zachránit situaci a vysvětlit, že pásy nejsou zahrnuty v konstrukci Ara.
"Nu, nu, u nás v Rumunsku musí mít všechny auta štráfi!"
nesouhlasí policajt. "Bude to za o su»a de mui lei". Beru si na
pomoc kluky a s Maikem se mu snažím vysvětlit, že pásy skutečně mít
nemusíme. Nenechá si to ovšem vysvětlit a vytahuje knížečku s předpisy,
samozřejmě v rumunštině, kde nám ukazuje jakýsi červeně podtrhaný
paragraf. Nezbývá než zaplatit pokutu, ale Maik dostává spásný nápad.
Anglicky mu vysvětluje, že tedy pokutu zaplatíme, ale že od něj potřebujeme
potvrzení pro rumunskou astronomickou organizaci. ®e jsme astronomická
expedice a musíme vykázat veškeré náklady na cestu. To ovšem policajta
rozzuřilo. Maikovi vynadal, že když mluví anglicky, tak a» táhne do Anglie
a kluky vyhnal od policejního auta, že tu nemají co dělat a že se bude
bavit jen s řidičem. Pak chvíli seděl ve svém voze, nakonec mi doklady beze
slova vrátil aniž by ještě něco chtěl. Co dodat? "Románia alles normál."
Radši jsem na nic nečekal, nastartoval a pokračoval na Sebeş a Sibiu. Jednání
policajta mi trochu rozčílilo a tak když asi po hodině zajíždíme doplnit
benzin trochu zmatkuji. Napřed při couvání k benzince se nemohu strefit ke
správnému stojanu, nebo» přes náklad nevidím kam jedu a pak asi špatně
počítám peníze za benzín a platím o něco víc. Před Sibiu se silnice
prudce zhoršuje. Ovšem ještě horší je to přímo v Sibiu, kam dorážíme
už za tmy. Jízda připomíná zmítající se loď na vlnách. Nakláníme se
ze strany na stranu. Jednomu výmolu se vyhnu a do třech dalších spadnu.
Prostě tankodrom. Jak už jsem říkal "Románia alles normál."
Kluci se křečovitě drží všeho možného, ale přesto si Honza naráží
hlavu o kovovou montáž v autě. Snižuji rychlost asi na 5 km/hod. ale pořád
je to hodně. Míjíme jakousi mladou mileneckou dvojici. Kluk nás spatří,
vytřeští oči, přestane líbat svojí milou a s otevřenou pusou nás
sleduje po celou dobu našeho průjezdu. Vypadá jakoby viděl prolétat UFO.
Uvnitř auta to vyvolává salvu smíchu. Za Sibiu odbočujeme na jih do údolí
řeky Opt směrem na Râmnicu Vâlcea, cíle naší cesty. Zbývá asi 80 km,
ale rozhodujeme se, že zde přespíme a Fagarašskou soutěsku projedeme za
denního světla.
Dostáváme se do vjezdu Fagarašské soutěsky. Po levé straně začíná pohoří Velkého Fagaraše, po pravé postupně bude pohoří Cindrei, Lotrubia a Capatani. Hledáme místo na nocleh a nacházíme ho před Pasul Turnu Rosu. Při vjezdu na horskou stezku se z předních reflektorů zablýsklo a podařilo se oba reflektory odpálit jak na tlumená, tak i na dálková světla. Snažím se pokračovat na reflektor hledáčku, ale vzápětí se ho podařilo odpálit taky. Na parkovací světla nic nevidím a tak se Jirka vyklání z okna a dojíždíme zbytek cesty na rozsvícenou baterku. Stany nestavíme a spíme rovnou pod širákem. Je nádherná, sice chladná noc, a nad námi nebe s ohromným množstvím hvězd. Hromadu detailů na obloze vidíme pouhým okem.
Neděle 8.8.1999
Ráno opravujeme elektriku a fotíme. Vyjíždíme na cestu o něco později
než by jsme potřebovali. Sraz s druhou částí naší skupiny máme v Râmnicu
Vâlcea na nádraží v 10:39 hod. Máme asi hodinové zpoždění, které se
snažím dohnat rychlejší jízdou. Projíždíme nádhernou krajinou mezi řekou
a kopci po obou stranách. Konečně dorážíme do Râmnicu Vâlcea. Nad silnicí
je natažen poutač, který oznamuje že právě v tomto městě bude úplná fáze
zatmění Slunce trvat nejdéle. Snažíme se spojit s druhou částí skupiny
pomocí vysílačky, ale zatím se neozývají. Buď ještě nedorazili, nebo
nemají zapnuté cébéčko (CB - vysílačka), nebo jsme ještě mimo dosah.
Zastavujeme a snažíme se doptat na vlakové nádraží. Opět jsme středem
pozornosti. Na jedné venkovní terase místní restaurace se otáčí všichni
návštěvníci za naším autem. Asi vypadáme skutečně exoticky. Kluci na nádraží
zatím nejsou. Zřejmě jim ujel někde vlakový spoj a tak zde necháváme
vzkaz a jedeme najít nějaké vhodné pozorovací stanoviště, protože kluci
mohou nejdřív dorazit až k večeru. Jedeme na východ směrem na Bucurest,
asi 16 km za Râmnicu Vâlcea. Vesnice se zde napojují jedna za druhou. Za
vesnici Blidari začíná poměrně prudké stoupání. Je asi 36°C a máme
obavy,
abychom nepřehřáli motor. Radši zastavuji na odpočívadle a nechám
ho ochladit. Přijíždí policisté, zastavují u nás a bez jakéhokoliv zjevného
důvodu po nás požadují 100 marek. Děláme že jim nerozumíme a oni postupně
snižují taxu na 50 DM, pak na 20 DM. Chováme se jako by tam nebyli,
vytahujeme družicový přijímač GPS, mapu a střídavě zcela nesmyslně koukáme
do mapy, pak na display GPS a potom po kopcích. Každou chvíli někdo z nás
ukáže na okolní krajinu, pak zase do mapy a na GPS. Mapu přitom máme položenou
přímo na střeše policejního auta. Policajti jsou z nás docela zmatení,
pak se jde jeden podívat na Aro, spokojeně kýve hlavou když vidí rumunské
auto a když se mu snažíme vysvětlit důvod naší cesty. Jen jakmile začne
o markách tak zase nerozumíme ani slovo. Přizpůsobujeme se heslu "Románia
alles normál." Nakonec to vzdávají a odjíždí. My pokračujeme na
vrchol kopce, kde by mohlo být jedno stanoviště. Pak sjíždíme s kopce do
vesnice Milcou a dále hledáme dobrý flek. Kousek za Milcou sjíždíme ze
silnice a po polní cestě zajíždíme k malému lesíku, kde je ukryto několik
stavení. Zastavujeme a jdeme na průzkum. Samozřejmě ihned vzbuzujeme
pozornost u místních domorodců, kteří překonávají ostych a přichází
zjistit, kdo k nim přijel. Domluva probíhá v angličtině, domorodci nic
nenamítají proti naší přítomnosti na jednom plácku a dokonce nám téměř
obřadně přináší na talíři vařenou posolenou kukuřici. Je to velmi milé
a tak jim alespoň necháváme několik publikací o zatmění a brýle s
filtry. Místo na pozorování je celkem dobré, ale zkusíme najít lepší.
Loučíme se z domorodci a vracíme se
zpět na kopec odkud jsme přijeli. Na
vrcholu kopce po rozbitých prašných cestách hledáme další stanoviště.
Nacházíme celkem tři plácky. Vybíráme ten, který je nejvíce odříznut od
civilizace. Je to vlastně louka na okraji lesa. Les je ze dvou
stran a z louky je výhled do okolní krajiny. Na pozorovací stanoviště vede
lesní cesta. Všichni jsou s místem spokojeni a tak se ještě pořád s plně
naloženým autem vracíme pro kluky na nádraží do Râmnicu Vâlcea. Ti zatím
nedorazili, za to zde nečekaně objevujeme jinou dvojici - Hanku a Martina,
kterému ovšem říkáme Matěj. Jedná se o Maikovo a Davidovo kolegy z Prahy,
kteří docestovali do Rumunska tureckým kamionem a barvitě nám líčí zážitky
z cesty. Domlouváme se, že zůstanou s námi a nahradí dva plzeňské kolegy,
kteří se expedice nemohli zúčastnit a museli zůstat v Plzni. Konečně přijíždí
další vlak, který přiváží Martina a Davida. V tuto chvíli už je celá
naše pozorovací skupina kompletní. Protože naložené Aro víc lidí
nepobere, pražská polovina skupiny jede na kopec, kde se nachází stanoviště
taxíkem a zbytek dochází pěšky. Během půl hodiny jsme na stanovišti všichni
a můžeme začít vybalovat. Stavíme stany, ale většina z nás spí stejně
pod širákem.
Pondělí 9.8.1999
Celý den je hezké počasí a značné teplo. Pokračujeme ve vybalování techniky a stavíme dalekohledy. Zároveň vztyčujeme českou vlajku na stožár. Vyndat montáž velkého dalekohledu z auta je opět drama. Snažíme si vzpomenout, jak jsme ji tam v Rokycanech dostávali. Naštěstí nemusíme odmontovat střechu jak kdosi navrhuje. Chce to párkrát těžkou a neskladnou montáží správně natočit a posunout a je venku. Brnkačka co? Kluci se snaží správně sestavit velký dalekohled, pak provádí výkopové práce aby ho uvodorovnili a pak ho nahrubo useverňují. Já mezitím se snažím opravit závady na autě např. zkrat na vnitřní elektroinstalaci a nechodící levou stranu směrových ukazatelů, které přestaly svítit včera zřejmě po otřesech na špatných cestách. Pak stavím svůj dalekohled. Provádíme první plánované referenční meteorologické měření teploty a osvitu. V devět hodin světového času zapínáme černou bedýnku ve které je umístěno wolframové čidlo teploty, čidlo osvitu, řídící elektronický systém, paměťové moduly, vlastní zdroje a malý ventilátorek. Zároveň provádíme manuální odečet teploty na přijímači DCF, abychom se pojistili kdyby elektronika selhala a zároveň získáváme další nezávislé měření. Meteorologická aparatura se automaticky vypíná po čtyřech hodinách měření, tedy ve 13 hodin UT. Odpoledne mimo Maika a Davida, kteří se pachtí s historicky hodnotným hodinovým strojem pohonu velkého dalekohledu, odjíždíme do Râmnicu Vâlcea doplnit zásoby jídla, vody a vykoupat se do místního kačáku. Přijíždíme skoro za tmy. V noci kluci provádí přesnější usevernění dalekohledu a fotografujeme oblohu. Lehnout si jdeme až kolem třetí hodiny ranní.
Úterý 10.8.1999
Ráno se probouzíme opět do krásného dne. Zdravíme kolem jdoucí Rumuny
a pokračujeme v nastavování a seřizování dalekohledů. Největší problém
je nyní opravit a správně nastavit pohon velkého dalekohledu. Tento hodinový
strojek zřejmě značné historické ceny se chvilkami zastavuje a tak se ho
kluci snaží přimět k rozumu. Pohon je to bezesporu zajímavý. Vzhledem k
tomu, že na stanovišti není široko daleko žádná elektrika (kromě té
rozharašené v autě), je nutné
používat náhradní zdroje. U mého
dalekohledu řeším tento problém náhradními bateriemi. Kluci u velkého
dalekohledu zase klikou. Prostě mají velkou kovovou kliku a s ní natáhnou
mosazný strojek, čímž zároveň vyzdvihnou velké těžké závaží. Ve
strojku se pak jako kolotoč roztočí dvě velké mosazné koule a závaží se
začne přes převodový mechanismus pomalu spouštět k zemi. To trvá asi 23
minut a pak se musí stroj pomocí kliky zase natáhnout. Rychlost otáčení se
seřizuje právě pomocí dvou mosazných koulí. Zařízení vypadá velmi
archaicky, ale nakonec funguje. Když se k tomu přidá i archaicky vypadající,
nicméně funkční velký dalekohled a moje Aro, které také zatím funguje,
musím uznat, že to k sobě docela pasuje. Napjatě sledujeme místní
meteorologickou situaci, ale zdá se, že je vše v pořádku. Opět provádíme
předepsaná meteorologická měření. Odpoledne opět odjíždíme do města
pro vodu a na koupání tentokrát do řeky. Na stanovišti zůstává Honza s
Martinem. Snaží se připravit nahrávku odpočítávání zítřejšího manévru
na kazetu, ale na magnetofonu vlivem velké teploty kolísají otáčky. Večer
po příjezdu pokračujeme v nastavování dalekohledů a doladění hodinového
stroje. Zdá se, že nastavení je docela přesné. Já se snažím o z osení
hlavního tubusu, připevněného objektivu MTO a hledáčku. Dolaďuji
uvodorovnění a usevernění. Mám také trochu problémy s otáčkami. Okolo
desáté večer se náhle mění směr a intenzita větru. Vyslovuji podezření,
že se možná mění počasí, ale nic se až do čtvrté hodiny ranní neděje
a tak tomu nepřikládám větší význam. Snažíme se fotografovat některé
objekty noční oblohy a stále seřizujeme. Značně unavení si odcházíme
lehnou asi ve čtyři hodiny ráno. Obloha je naštěstí stále jasná.
Středa 11.8.1999
Středa 11.8.1999 je den zatmění. Probouzíme se asi v 7:00 hod. a nevěřícně
koukáme na zcela zataženou oblohu. Hlavou mi problesklo včerejší podezření
na náhlou změnu počasí, ale radši to moc nerozebírám, stejně by to bylo
k ničemu. Všichni koukáme po obloze, ale moc nadějně to nevypadá, spíš
naopak. Kluci jsou skleslí, nikdo nenadává, ale ani moc nemluví. Jen Jirka
chodí po táboře a občas utrousí "Vždy» jsem přece tolik
nezlobil." Meteorologická situace se začíná zhoršovat a pak začíná
dokonce drobně pršet. Nemůžeme vůbec nic dělat. Neznáme meteorologickou
situaci, protože jsme zcela odříznutí nejen od informací, ale i od
civilizace. Koukám na skleslé kluky a je mi jich líto. V hlavě si promítám
co všechno se muselo udělat pro tuto akci, kolik do ní bylo vloženo energie,
času a peněz. Kolik se muselo překonat problémů. Vybavují se mi jiné
akce, které se pro špatné počasí rovněž neuskutečnily. Tentokrát si
myslím, že jsme pro zdar akce udělali úplně všechno, co bylo v našich silách.
Nedá se nic dělat, počasí neporučíme. Přestává pršet a tak Honza připravuje
nahrávku s odpočtem akce na magnetofonovou kazetu. Vyhlížíme nervózně k západnímu
obzoru, kde se začíná oblačnost mírně protrhávat a dokonce se kolem desáté
vytváří díra s modrou oblohou. Odcházím s
Jirkou z tábora příjezdovou
cestou k televizní retranslační stanici, odkud je výhled západním směrem,
abychom zjistili jak se vyvíjí oblačnost. Cestou potkáváme staršího místního
pasáka, který se s námi dává do řeči. O zatmění je informován a na mých
hodinkách nám ukazuje, kdy k němu má dojít. Počasí se začíná lepšit a
tak se vracíme do tábora a připravujeme techniku. Na naše stanoviště přijíždí
dvě auta, ale zůstávají v dostatečné vzdálenosti, takže nám nevadí.
Asi třičtvrtě hodiny před T1 přichází velká slibná mezera. Spouštíme
automatické meteorologické měření a zároveň i manuální odečet teploty. Vše je připraveno a všichni
se v duchu asi modlí aby to vydrželo. Blíží se okamžik T1, spouštíme
nahrávku s odpočtem a začínáme pozorovat a fotografovat přes sluneční
filtry částečnou fázi po T1. Občas ještě přelétne osamocený obláček,
ale pak už je jasno. Ve fotografické činnosti je zatím pouze
Honzovo a moje MTO, ostatní fotí pouze občas a spíš jenom koukají. Pak si někteří odchází
dokonce udělat něco k jídlu. Postupně začíná klesat teplota a okolní
krajina dostává pozvolna šedavý nádech. Asi čtvrt hodinu před T2 jsou již
všichni v pohotovosti. Ptáci nápadně zmlkli a asi 5 až 10 min. před T2 začínají
silně kokrhat kohouti. Kluci už jsou také nervózní. David přiznává, že
se mu potí a klepou ruce tak, že má strach, aby mu z nich nevypadl fotoaparát.
Maik zase chodí kolem velkého dalekohledu a nahlas si opakuje co musí udělat
za úkony, aby nic nezkazili. Přichází úplná fáze. Chvilku před T2 snímáme
z optiky filtry. Během několika okamžiků se prudce setmělo a máme zde okamžik
T2. Je to fantastický zážitek. Na obloze vytryskla koróna. Vůbec nevnímám, co
dělají moji kolegové, prostě nemám na ně čas.
Fotíme předepsanou sérii obrázků. Já s Honzou na MTO, samozřejmě každý
na svém, Jirka na objektivu 300 mm, Matěj na objektivu 100 mm. Martin natáčí
průběh na video, Hanka fotí činnost v táboře. Maik s Davidem nafocují sérii
snímků pro stanovení Einsteinova ohybu světla na velkém dalekohledu. Kromě
nadšených výkřiků je slyšet magnetofonový odpočet, cvakání uzávěrek
fotoaparátů a kokrhání kohoutů. Po nafocení série na MTO zvedám hlavu a
chvilku si prohlížím zatmělé Slunce pouhým okem. Připadá mi docela malé.
Z planet vidím pouze Venuši. Pak si prohlížím úkaz v refraktoru o průměru
120 mm a ohnisku 1000 mm. Jsem ohromen stříbrně sytou korónou s okrajovými
červenofialovými plamínky protuberancí. Je to nezapomenutelný pohled. Nakonec
pořizuji ještě krátkou sérii základním objektivem prodlouženým
dvojitým Barlowem. Přichází povel z nahrávky ukončit focení a nasadit
filtry na optiku. Je zde okamžik T3 a s ním konec úplné fáze. Oči přivyklé
tmě náhle prudce oslepuje první paprsek. Připadá nám, jakoby na temné
obloze někdo rozsvítil ohromný
reflektor. Prudce začíná narůstat
intenzita světla a za několik okamžiků se vše vrací do normálu. Zmocňuje
se nás prudká radost a překotně vyprávíme právě prožitou událost. Z
lesní cesty přichází drnčivé zvuky. Vzápětí na naše stanoviště přijíždí
místní pasáček s kamarádem na kolech. Prásknou s nimi o zem a ženou se k
nejbližšímu dalekohledu. Necháme je samozřejmě kouknout a dáváme jim naši
publikaci a brýle. Zbývá dofotit kontakt T4 a doměřit meteorologii. Krátce
před kontaktem T4 přichází oblačnost, takže poslední snímky děláme přes
mraky, ale to už nám nevadí. Končíme v 16 hod. místního času (ve 13:00
UT) vypnutím meteorologické aparatury. Úkol je splněn, ale byli to nervy,
hlavně ráno. Dáváme si krátkou pauzu a pak začínáme balit techniku. Večer
se začíná v dálce blýskat, zřejmě přichází bouřka. Večer ještě chvíli
sedíme před stany, ale pak přichází velká bouřka, která nás zahání do
stanů a nenechává pořádně vyspat.
Čtvrtek 12.8.1999
Vstáváme brzy ráno. Musím odvést Hanku, Matěje, Martina a Davida do Râmnicu
Vâlcea na nádraží. Jede se mnou ještě Honza. Máme problém s příjezdovou
cestou, která se v noci silně deštěm rozbahnila, takže nemohu vyjet do
prudkého kopce. Všichni kromě mne vystupují a já se znovu snažím vyjet.
Musí pomáhat auto tlačit, ale nakonec se dostáváme na cestu s pevnějším
podkladem. Na nádraží se loučíme s druhou polovinou naší skupiny, která
odjíždí vlakem. Já s Honzou se vracíme zpátky do tábora. Při zpáteční
cestě ovšem nesjíždíme až do tábora, ale necháváme stát auto na pevné
cestě a věci nosíme ve zbývajících čtyřech lidech asi půl kilometru. Je
to pořádná fuška, hlavně některé těžké díly dalekohledu. Máme ruce
vytahaný jako opičáci. Než je vše poskládáno a řádně upevněno, je po
poledni. Na zpáteční cestu vyjíždíme ve 14 hodin. Naposledy projíždíme
Râmnicu Vâlcea a zpět pokračujeme Fagarašskou soutěskou na Sibiu, Sebeş,
Simerii a Devu. Tam měníme kurz směrem na Oradeu. Cesta vede zajímavým
hornatým terénem. Je hrbolatá a samá zatáčka. Projíždíme mezi pohořím
Muntii Codru Moma a Muntii Bihor. Všechny mosty po kterých jedeme mají
v provozu pouze jeden jízdní pruh, většinou protisměrný. Druhý je
nesjízdný, stejně tak některé silniční úseky,
zřejmě následky povodní, které oblast zasáhli na jaře.
Inu "Románia alles normál." Aro se v prudkých horských zatáčkách
při větší rychlosti povážlivě naklání, v nespočetných dírách zase
dostávají zahulit závěsy listových pružin. Hlavně nám dělá starosti
zkorodovaný závěs levého zadního kola. Honza mi každou chvíli napomíná,
že jedu moc rychle a abych auto šetřil. Snažím se co můžu, ale silnice je
skutečně běs a navíc se začíná stmívat, takže je to ještě horší.
Nakonec to však nebylo kolo, kdo nebyl spokojen s kvalitou komunikace, ale vnitřní
elektroinstalace. Asi se někde něco propojilo a začali nám za jízdy hořet
dráty. Bleskově zastavuji a během chvilky je požár zažehnán. Naštěstí
auto funguje dál, venkovní osvětlení svítí, pouze netroubí klakson a nesvítí
vnitřní osvětlení. Pokračujeme směrem na Brad a Beiuş a zastavujeme až
ve 22:30 hod. na pěkném plácku v pohoří Bihor.
Pátek 13.8.1999
Na to, že je pátek třináctýho nezačínáme špatně. Dobře jsme se
vyspali a pokračujeme směrem na Oradeu. Idylka ovšem netrvá dlouho, protože
se z auta ozval neobvyklý zvuk, jakési hučení. Okamžitě vyřazuji
rychlost, ale hluk je slyšet dál. Na nejbližším vhodném místě
zastavujeme abychom nevylágrovali motor. Děláme zběžnou kontrolu motoru a
oleje, ale vše se zdá být v pořádku. Jakmile ale otočíme klíčkem, hučení
se ozve znovu. Nakonec zjiš»ujeme, že buď já, nebo Honza omylem spustil
ventilátor topení, který běžně nepoužívám. V sedle Bihoru potkáváme
kočovné cikány. Mají vozy kryté plachtou a tažené koňmi. V Hidiselu de
Sus nás opět staví
policista, ale
pouze nám kontroluje pasy. Nerovnosti cesty natolik zhoršily stav pružinového
závěsu, že se rozhodujeme vyhledat v Oradei pomoc v nějaké autodílně než
bude pozdě a celý závěs nám upadne a natropí velké škody. Stavíme ve městě
a kluci se ptají po nějaké autodílně. Přichází s nimi Rumun, muž středních
let. Velmi ochotně se nám věnuje a objíždí s námi několik autodílen ve
městě. Bohužel nikde nemají svařovací soupravu. Až v poslední opravně
svitla naděje, ale musíme počkat asi hodinu. Mají otevřeno až po polední
přestávce. Rumun se nás ujímá a zve k sobě domů, kde nás hostí. Mluví
velice dobře anglicky a vlastní dvě obchodní firmy. Je inženýr a v
minulosti byl v Bratislavě, v 89 v plzeňské Škodovce nakupoval nějaké
stroje. Po celkem živé debatě se vydáváme zpět do opravny. Tam jsme bohužel
nepochodili, protože se majitel bojí udělat pouze provizorní opravu. Má
strach, že naruší strukturu materiálu. Výměna celého nosníku je ovšem
práce na jeden až dva dni. Majitel nás ujišťuje, že stav nosníku cestu
rozhodně vydrží. Protože nás čekají relativně kvalitní maďarské
silnice, rozhodujeme se to risknout. Hledáním opravy v Oradei jsme ztratili
asi tři hodiny. Po výjezdu z města přestává navíc fungovat tachometr.
Zastavujeme a zjišťujeme, že je lanko náhonu tachometru ukrouceno. To je ovšem
průšvih, protože podle počtu ujetých kilometrů jsme nabírali benzin. V
autě totiž ukazatel benzínu nikdy nefungoval, protože v nádrži chybí plovákový
snímač. Nu což, budeme počítat kilometry podle mapy a pomocí družicového
přijímače GPS určovat vzdálenosti a rychlost. Po rozjezdu ovšem tachometr
začal zase fungovat, což Honzu přímo šokuje. Vykřikuje, že u tohoto auta
už ničemu nerozumí a že to má asi samoopravovací schopnosti. Bohužel
radost nad fungujícím tachometrem trvá pouze krátce, asi 10 kilometrů, pak
se náhon odporoučel definitivně.
Průjezd rumunsko - maďarskou hranicí přes přechod Borş - Ártánd probíhá bez problémů až na to, že Jiřík sedící vedle mě má zuté boty a krátké ruce na podání dokladů do okének celních a pasových úředníků. Nezbývá mu nic jiného než se obout aby mohl ven z auta, ale trvá mu to strašně dlouho. Od hranice pokračujeme přes Berettyóújfalu a Szolnok po celkem kvalitní cestě na Budapest. Opět nám skoro celý průjezd Maďarskem prší, ale jinak je vše v pořádku. Závěs pružiny se nezhoršuje a tak jediné narušení pohody je již druhý požár elektroinstalace, který vznikl krátce po zapnutí světel. Tentokrát ani nezastavujeme a Honza hasí požár za jízdy vytržením některých vodičů. Zřejmě se nám něco prozkratovalo buď deštěm, nebo poškozenou izolací vodičů ze včerejšího požáru. Blížíme se k Budapešti a začíná houstnout doprava. V Budapesti se dostáváme mimo hlavní tah na vedlejší silnice, jejichž stav je vskutku kritický. Snižuji rychlost a všichni doufáme, že nosník zadního kola přežije zdejší kočičí hlavy, respektive množství děr vzniklých chybějícími kostkami dlažby. V Budapesti zpočátku trochu kufrujeme a jednu křižovatku projíždíme dokonce natřikrát, ale za to pokaždé z jiného směru. Konečně nacházíme správný směr a tak ještě stavíme na okraji abychom dobrali benzín a kluci nakupují pětihvězdičkový Tokaj. Maďarské hlavní město Budapest již opouštíme za tmy a pokračujeme přes Dorog směrem k maďarsko - slovenské hranici, kterou chceme překročit na přechodu Esztergom (Ostřihom) - Štůrovo. V Ostřihomi opět kufrujeme. Nemůžeme najít odbočku na hraniční přechod a tak po chvíli tápání zastavujeme u venkovní restaurace, čímž okamžitě vzbuzujeme pozornost všech hostů. Vysíláme našeho výzvědného psíka Jirku, aby pohotově zjistil kudy dál. Jiřík má ovšem opět zuté boty a tak chvíli trvá než si je nandá. Pak s rozvázanými kaničkami spěchá k nejbližšímu stolu zjistit informace. Při návratu k autu si ovšem šlápl na kaničku a předvedl celému osazenstvu restaurace parádní pád. Sklízí samozřejmě velký úspěch nejen u nás, ale od všech přihlížejících. Raději na nic nečekám a startuji abychom zmizeli z dohledu dobře se bavících diváků. Přes přechod v Ostřihomi se nedostaneme, protože po 22 hodině už nefunguje přívoz přes Dunaj. Jedeme proto podél Dunaje na západ až na další hraniční přechod Komárom - Komárno. Při průjezdu přes pasovou a celní kontrolu se mi téměř podařilo projet bez zastavení. Brzdím teprve až na mohutné zapískání celníka, který byl nucen vyběhnout ze své boudičky. Po přejezdu hranice hledáme urychleně místo na nocleh. Nacházíme jedno vhodné kousek od Hurbanova v areálu místní myslivecké střelnice. Při hledání místa pro nocleh se nám daří vyrušit jakousi starší dvojici, která předstírá, že si za svitu hvězd předčítá zprávy z novin. Není nám zcela jasné zda tokají, nebo provádí polní pych.
Sobota 14.8.1999
Vstáváme do pěkného dne a po krátké snídani opět vyjíždíme. Jedeme
přes Nové Zámky do Galanty, kde na chvilku zastavujeme a jdeme okouknout místní
slavnosti. Pak pokračujeme přes Trnavu k hraničnímu přechodu do naší
republiky. Slovenští celníci si nás pamatují a vyptávají se co jsme viděli
a jak pozorovali zatmění. Než si navzájem převyprávíme své zážitky,
byla odbavena na české straně všechna stojící auta před námi. Ovšem za
naším Arem se mezitím vytvořila slušná fronta čekajících aut na odbavení.
Radši odjíždíme na naši stranu hraniční kontroly. Náš pasovák je bez
problémů, celník je ovšem o poznání méně příjemný, nicméně projíždíme
bez problémů. Zastavujeme opět v Hodoníně a doplňujeme zásoby jídla a
pití. Kousek za Hodonínem stavíme na jídlo a pak ještě kousek za Brnem,
abychom doplnili zásoby benzínu. Poté měníme kurz směrem na Prahu.
Nejedeme po dálnici, ale po výpadovce. Kluci mezitím počítají celkovou a
průměrnou spotřebu benzinu a náklady na cestu. Přestože jsem se těchto čísel
obával, zvláště když jsem viděl co
všechno sebou táhneme, vychází čísla
dosti optimistická. Kluci to ještě několikrát přepočítávají, protože
i jim připadají náklady velmi nízké, ale je to tak. Průměrná spotřeba
vychází na 14,1 až 14,2 litru na 100 km a náklady za benzín a společné jídlo
na 2710 Kč. Obojí je mnohem méně, než jsme čekali. Kolem osmé večer dojíždíme do Prahy a míříme
na pražskou hvězdárnu na Petříně. Zde má službu Pavel Najzr, který nás
vítá a seznamuje s tím, jak dopadla pražská výprava. Zároveň nám
ukazuje záběry meteorologické situace před zatměním z meteorologické družice
Meteosat 6 a já musím konstatovat, že je dobře, že jsme neznali aktuální
meteorologickou situaci před zatměním. Zřejmě by nás to zbytečně znervózňovalo
a stejně by jsme s tím nemohli nic dělat. Na hvězdárně vykládáme největší
a nejtěžší část nákladu. Kolem 22 hodiny je vyloženo. Telefonuji Karlovi
do Rokycan, že jsme dojeli do Prahy a že ještě teď v noci jedeme na
rokycanskou hvězdárnu. Loučíme se s Maikem a odjíždíme. Honza s Jirkou
zbytek cesty prospí. Krátce po půlnoci dojíždíme do cíle na rokycanskou
hvězdárnu. Tímto dojezdem definitivně končí naše výprava za úplným
zatměním Slunce. Urazili jsme celkem asi 3500 km a jsme strašně unavení.
Vykládáme z auta pouze nejcennější věci a jdeme si ihned lehnout.
Ne 15.8.1999
|
|
Ráno přichází na hvězdárnu místní pracovníci. Následuje vzájemná výměna informací a zážitků. Pak vykládáme věci z auta. Kolem poledne už vyrážíme do Losiné, kde nás opouští Honza a pak už jedeme jen jak dva sirotci s Jirkou do Plzně. Skončil jeden z našich největších a nejsložitějších pozorovacích manévrů. Pro posádku Ara zároveň i jedno velké dobrodružství, které již asi nikdy nepůjde zopakovat. Doufám, že se přes všechny problémy a nepohodlí tato akce všem líbila a že jim natrvalo utkví v paměti. Nezbývá než se těšit na další podobné podniky. |
|
|
Zdá se, že dalším podobným podnikem bude úplné zatmění Slunce v roce 2006. Tentokrát se zřejmě vydáme do Turecka. Vážní zájemci o pozorování se mohou přihlásit již nyní. |
Autor článku: Lumír Honzík
Aktualizace: 5. 10. 2007
