Západočeská pobočka

Expedice za zatměním 11. srpna 1999 - Maďarsko 3

Jak jsem to prožil


Pátek, 6. srpna 1999

Již od 12 hodin v poledne jsem nervózně přecházel od jednoho okna k druhému a mezi tím s obavami sledoval tašky, krabice, igelitové pytle a další "krámy" shromážděné jako nezbytný materiál před cestou za zatměním. Chvílemi jsem ještě odběhl prohrabat nějakou skříňku či šuplík a k hromadě věcí přibyla ještě nějaká maličkost.

Kolem půl druhé před domem konečně zastavila bílá Škodovka s Chomutovskou poznávací značkou za jejímž volantem seděl Láďa Řehák, od tohoto okamžiku řidič naší expedice, a na vedlejším sedadle jeho sestra Pavlína. Tu jsem, coby neužitečná zátěž, o chvilku později měl doplnit i já. K mému údivu se v historicky krátké době podařilo do auta natěsnat nejen všechny mé věci, ale i mě samotného. Jedinou ztrátou, ještě před výjezdem byla prasklá žerď od naší vlajky, kterou se mi podařilo rozsednout.

Po krátké zastávce na Hvězdárně kde jsme jen letmo zkontrolovali, co jiného než Slunce, začala chvilku po 15. hodině naše pouť za "polední nocí".

Vydali jsme se směrem na Borovno a pak již po lepší silnici směr Tábor, Pelhřimov. Až do nákupní a svačinové pauzy v Chýnově vše probíhalo výborně. Jedna láhev s limonádou a pět rohlíků, které jsme dokoupili k našim četným zásobám však asi naplnily trpělivost vozidla. To po dalších několika kilometrech svižné jízdy na dálnici odmítlo další spolupráci. V tom okamžiku jsme neměli na vybranou, jediná smysluplná činnost, která se nabízela bylo připravit si v jeho chladiči vajíčka natvrdo. Při zbylých kilometrech, které nás dělily od Brna jsme si podobnou situaci z cvičných důvodů zopakovali několikrát.

Přesto již před osmou hodinou večer se před námi objevily kopule Hvězdárny a planetária M. Koperníka v  Brně na Kraví hoře. Po chvilce bloudění mezi rozvášněnými návštěvníky dožadujícími se "brýlí proti zatmění" jsme ulovili kolegu Duška. Ten nás už neomylně nasměroval do knihovny za Jindrou Šilhánem, který nás v zápětí ubytoval.

Již za dalších deset minut se nás podařilo (s vlastními židlemi) vtěsnat do nabitého sálu planetária, kde právě začínal pořad "Jeden den pro Slunce". Nahlas jsme si navzájem říkali, že je výborné, že můžeme vidět zatmění alespoň zde, když v Maďarsku budou mraky, ale ve skrytu duše myslím, že každý z nás stále doufal.

Po odchodu návštěvníků zbyl čas i na několik rozhovorů týkajících se pochopitelně zatmění Slunce. V té době však už byla dávno za námi hodina nočního klidu zvoucí na kutě. Zítra nás čeká jistě zajímavá, dlouhá a horká cesta přes dvoje hranice na jih.

Sobota, 7. srpna 1999

Dle svého zvyku z posledních dnů jsem se i  tentokrát probudil již před pátou hodinou. I přes snahu o co nejobezřetnější akustickou disciplínu se mi podařilo vyburcovat ze spánku i ostatní spolunocležníky. Výsledek byl ten, že již krátce po šesté, kdy dle původního plánu měl být budíček, naše auto svištělo dálnicí k hraničnímu přechodu se Slovenskem.

Velmi optimisticky proběhl přechod naší celnice, několik minut čekání v koloně asi 20 vozidel nám do žil vlilo naději na bezproblémové cestování. Jak jsme ovšem o několik okamžiků později byli vyléčeni. O kilometr dál,na území nikoho, nás totiž čekala přibližně dvoukilometrová fronta před Slovenskou celnicí. Vystačilo nám to na popojíždějí až do půl deváté.

Slovensko samé se stalo jen velmi krátkou epizodou během níž jsme stačili rozhodnout jedinou věc - pojedeme přeci jen na dálniční přechod Rusovce-Rajka pod Bratislavu. A jen jsme dospěli k tomuto rozhodnutí už jsme opět stáli v téměř dvojhodinové plíživě popojíždějící frontě aut. Tentokrát už bylo nekonečné čekání ve fádní rovině podunajské nížiny zpestřeno i pražícím Sluncem, které vyhánělo teploměr v autě nad 40°C. Ta vše, jak se ukázalo, jen proto aby nám slovenský pohraničník ve slušivé zelené staré federální policejní uniformě lehce pokynul rukou směrem do Maďarska a jeho kolega na druhé straně linie obtiskl do pasů nevzhledné razítko.

Teplota oscilující kolem 40°C už auto neopustila bohužel až do konce naší dnešní cesty, ale na tu jsme si časem zvykli. Skutečně deprimujícím prvním zážitkem z Maďarska pro mě však bylo první větší městečko - Mosonmagyaróvár. Prakticky na první křižovatce jsem zanavigoval do opačného směru a v zápětí jsme se šest kilometrů vraceli. Začátek to skutečně nebyl nejlepší, ale k mé radosti všichni můj omyl nesli nadmíru statečně, co jim také zbývalo jiného.

Po dalších několika kilometrech se opět začalo zlobit auto (tentokrát zcela bez příčiny, žádné nákupy neproběhly), které si vynutilo první zastávku. 20 až 30 kilometrovými přískoky prokládanými doléváním destilované vody od bublajícího chladiče jsme minuli Csornu, Páli, Beled, Répcelak a Sárvár. V tu chvíli už to Láďu přestalo bavit, ručně zapnul natrvalo ventilátor a bylo po problémech.. Zbytek cesty jsme za stále neměnného vedra strávili v koloně tvořené převážně Německými turisty, doplňovanými jen zřídka domorodci a Čechy. Nebýt toho, že s prvním pohledem na Balaton, který se před námi konečně objevil při průjezdu městečka Balatonnederics , jsem se téměř podívali i do kufru Audi s  brněnskou poznávací značkou, která jela před námi, byl by zbytek cesty proběhl již v relativní pohodě.

Závěrečné kilometry po jihovýchodním břehu Balatonu už byly skutečně klidné. Automobilový provoz téměř ustal a krátce po 16. hodině jsme konečně vystoupili z auta před naším dočasným útočištěm. Jako bezkonkurenčně nejlepší lingvista, který zvládl tak obtížný jazyk jako je čeština (i když s určitými obtížemi), jsem byl vyslán dohledat naše ubytování. Moje mise se nakonec setkala s úspěchem. Pokojík se čtyřmi postelemi, lednicí, kuchyňským koutem a především vanou a záchodem na nás čekal v přízemí jakéhosi garsonierového paneláku pod číslem 10. Několik minut po převzetí klíčů se objevil již od oběda ubytovaný Pepa Jíra, který nám pouze tiše záviděl, že svoji bagáž nemusíme tahat až do třetího poschodí jako on.

Po krátké aklimatizaci, sprše a převlečení propocených svršků i spodků jsem se vydal na další krátkou průzkumnou procházku. U vody jsem objevil zbytek skupiny Siófok. To znamená, že všichni jsou na místě a tah je na počasí.

Večerní průtrž mračen doprovázená silným větrem a prudkou bouřkou předvedla možnosti zdejšího klimatu.

Neděle, 8. srpna 1999

Úzký srpek couvajícího Měsíce byl prvním co jsem ještě za ranního šera spatřil před sebou. Právě začala nejpříjemnější, ještě chladná, část dne. Posadil jsem se v klidu na naši východní terasu a počkal na východ Slunce, které se vyhouplo na modrou, téměř bezoblačnou oblohu.

Již za plného Slunce se vykutlošili i moji spolubydlící. Po snídani byla zorganizována úvodní seznamovací výprava "do města". Prvně jsme podél silnice, pochodem v severovýchodním azimutu, dosáhli konce Balatonbogláru a začátku Balatonlelle. Na úředním rozhraní obou obcí stojí několik obchůdků a především pekařství s čerstvými rohlíky. Po obhlídce cenových relací jsme přešli vlakové koleje běžící souběžně se silnicí lemující jezero a podél Balatonu vyrazili opačným směrem. Po několika desítkách minut rozvážné chůze nás uvítalo centrum naší vesnice s poštou, bankou, obchody i směnárnou.

Využili jsme výhodného, asi nedělního, kurzu 127 Ft za 1 DM a směnili první část našich devizových zásob. Objevili jsme současně i několik plakátů týkajících se zatmění a přehršel nabídek speciálních brýlí (vzhledem k nesrozumitelnosti nápisů nevíme zda byly na zatmění nebo proti němu), ale i triček s příslušnou tématikou.

U tzv. velké pláže Platan v neděli probíhal trh s kdečím. V podstatě to byl trh obdobný jako každé úterý v Rokycanech jen s tím rozdílem, že za pultíky nestáli Vietnamci ale Maďaři. Horko i přes proměnlivou oblačnost plynule narůstalo, takže jediné možné řešení bylo vrátit se do relativního chladu a pohodlí našeho pokoje na ulici Tatika č. 6. Výhodou bylo, že před polednem na naši terasu a okna přestalo svítit Slunce, které se přehouplo na opačnou polovinu domu.

Před obědem se nám podařilo zapříst velice komplikovaný rozhovor s našimi sousedy. Jednalo se o maďarské manžele, asi v mých letech (tedy mezi mládím a smrtí), kteří jsou majiteli pokoje v němž bydlí a právě zde tráví svoji dovolenou. Největší překážkou se pochopitelně ukázala být jazyková bariéra. Nezabrala angličtina ani němčina. Velké úspěchy zprvu neslavila oboustranně ani ruština, ale bylo to přesto jediné přijatelné řešení naší vzájemné komunikace. Ověřil jsem si, jak jsem za více než deset let vše zapomněl a do slovanského jazyka se mi stále míchaly anglické pojmy což pro mě bylo ještě víc šokující. Paní ředitelka banky v Szolnoku se též po chvíli rozpovídala a tak konverzace skákala z tématu na téma. Nejvíce času nám však přesto stále zabíralo počasí.

Maďarsko01 Odpoledne bylo nezbytné vykonat ještě jednu objevitelskou cestu. Tentokrát v plavkách jsme se vydali na blízkou malou pláž s úmyslem vyzkoušet vodu Balatonu. Přeplněný trávník ani pražící Slunce mě sice nijak nenadchlo, ale voda byla až překvapivě čistá a teplá jako kafe. Vzhledem ke skutečně velice pozvolně klesajícímu dnu však bylo nutno velmi radikálně zredukovat původní záměr s cílem zaplavat si. Ve skutečnosti se totiž spíše jednalo o  pochodové cvičení. 100 metrů od břehu mi voda sahala asi do pasu, po další stovce jí trochu ubylo a ve třech stech metrech od břehu se hladina vrátila do původní polohy. Ale vyzkoušel jsem si, že i v necelém metru člověk může plavat. I přes výše popsané komplikace to bylo až překvapivě příjemné osvěžení. Po procházce Balatonem jsem ale neulehl na deku a nevystavil se bodavému Slunci, jak je v kraji zvykem, ale šel jsem se "domů" osprchovat a dát si odpoledního šlofíka.

Přesně v 17:59 se u vchodu do areálu naší ubytovny objevil zbytek naší skupiny - Česalovci. Nic nebránilo úspěšnému pozorování. Technika je na místě, pozorovatelé nažhavení, auta připravená a počasí nejisté.

Všechny zprávy které k nám pronikly hovoří o frontách přicházejících od západu a přinášejících sebou oblačnost a déšť. Jediné co však zatím nikdo nedokáže odhadnout je kam až do středy dostoupí či zda se snad rozpustí, což by pro všechny astronomy v Evropě bylo vůbec to nejlepší řešení. Na několika televizorech jsme se večer snažili upřesnit naše kusé informace, ale ani RTL ani německá ARD nám do problému příliš jasno nevnesly.

Večer jsem se již za soumraku a tedy za snesitelnější teploty vydal hledat ubytování našich kolegů, což se mi po chvíli také úspěšně podařilo. Vilka, která jim z části na týden náleží je příjemná, ale posezení u  leča nám záhy zkomplikovaly nálety komárů, kteří se chovali zcela nepříčetně. Původně jsem myslel, že jsou cvičení na návštěvníky, ale když se při mém chvatném odchodu zdvihli i všichni ubytovaní, aby se skryli do útrob rodinného domku, svůj názor jsem částečně poopravil.

Večer se nádherně vyjasnilo a již ošetření Repelentem jsme z terasy před pokojem dlouho do noci sledovali oblohu a rozjímali nad počasím, které nás postihne v následujících dnech.

Pondělí, 9. srpna 1999

Pondělní ráno pro mě začalo, zdůrazňuji že zcela dobrovolně, opět časně. Probudil jsem se ještě téměř za tmy kolem půl páté. Potichu se mi podařilo vykrást se z  pokoje, zasednout na terase a v naprostém klidu si vychutnat svítání. Na zcela bezoblačné obloze zářil úzký srpek Měsíce a vysoko na jihu se blyštěl Jupiter se Saturnem a několik posledních jasných hvězd. Po páté se objevil soused, který mě zval na ryby k Balatonu, alespoň tak jsem si vysvětlil jeho posunky. V každém případě to bylo velmi zajímavé. Minutu co minutu vytahoval z jezera drobné čmrdly, které jak říkal jsou vynikající jednohubky. No všechno mít přeci jen nemusím.

Dopoledne se uskutečnila výprava k rozhledně nacházející se na kopci rozdělujícím Balatonboglár na dvě části. Železná konstrukce vzdáleně připomínala Bruselské atomium a ze své plošiny nabízela rozhled do všech světových stran. Z vrcholu jsme seběhli na západní stranu, kde se, jak už jsme věděli, nacházelo centrum městečka. Tím pádem se vycházka zvrhla v nákupní výpravu při níž se podařilo získat pohledy a tričko připomínající důvod naší přítomnosti - úplné zatmění Slunce 11. 8. 1999. Naopak neúspěch jsme zaznamenali na místní poště kde nám ze zdi odmítli sundat pěkný plakát. Stejně neslavně jsme dopadli i u dalšího posteru pověšeného na vstupních dveřích v obchodě s výpočetní technikou. Vedro však neúnosně narůstalo a všeho moc škodí, takže byl vyhlášen kvapný ústup. Bohužel ani na ubytovně teplota nesplňovala přijatelnou mez a jediné co pomáhalo byla vlažná sprcha v naší koupelně.

Odpoledne došlo na koupání. Tentokrát se výšlap Balatonem mimořádně vydařil. Nejen že větřík zdvihl až dvaceticentimetrové vlny, ale došli jsme až do hloubky. Sice to bylo asi půl kilometru od břehu, ale byl zde naprostý klid, ještě čistší voda a možnost si zaplavat. Pohodu rušili pouze windsurfaři a plachetnice na něž bylo v této vzdálenosti od pobřeží dávat pozor. Odpoledne se udělalo skutečně mimořádné horko. Teploměr ve stínu se blížil 35°C. Donutit se proto k  dalšímu výstupu na rozhlednu k video-zachycení východní části Balatonu bylo dosti obtížné. Přesto k němu došlo. Bylo totiž nutno odzkoušet čerstvě nabitý přijímač DCF 77. Kromě potěšitelného zjištění, že rušení příjmu vědeckého časového signálu se omezuje jen na zabydlené oblasti Balatonbogláru, zde současně skupina Siófok našla své definitivní pozorovací stanoviště. Byl vybrán vrcholek proti rozhledně a zítra se zde začne provádět meteorologické měření.

S nastupujícím soumrakem se obloha opět zcela vyjasnila což nás vedlo k rozhodnutí pokusit se vyzkoušet celooblohovou komoru - pokovený kondenzor - v noci pro zachycení nějakých hvězd a především pak Perseid. Za vyhovující pozorovací stanoviště byl uznán nedaleký fotbalový stadion. Akce však skončila naprostým fiaskem. Prakticky současně s  naším příchodem nás, bez ohledu na Repelent, vzali útokem místní početné svazy komárů a naše mnohahlavá výprava se dala na překotný ústup připomínající však spíše zbabělý útěk.

Úterý, 10. srpna 1999

Jako každý den nedal jsem si ani tentokrát ujít nejpříjemnější část dne. Již ve čtyři jsem seděl na terase a v naprostém tichu a ještě za časně ranního šera vychutnával vlahý vzduch. Na blednoucí oblohu se vyhoupl i  neskutečně úzký srpek Měsíce, kterému do setkání se Sluncem zbývalo právě 32 hodin.

Ani Slunce na sebe nenechalo dlouho čekat, ale to jsem již vítal na břehu Balatonu s připravenou videokamerou. Nezbývalo jen doufat, že se podařilo zachytit alespoň část atmosféry, která provázela jeho východ nad ještě ztichlou vodní hladinou.

Dopolední procházka dnes směřovala na severovýchod, ale jako každý den i tentokrát se potvrdilo staré dobré, i když trochu pozměněné, pořekadlo: "Všude dobře, na pokoji nejlépe".

Maďarsko02 Na jedenáctou hodinu byla na naši verandu svolána celá skupina Szeged, aby se zde uskutečnil v čase T -24, poslední nácvik pozorování. Akce proběhla až překvapivě klidně, nic nescházelo, všechny součástky do sebe kupodivu pasovaly, baterie byly nabité. Veškerou techniku jsme vybalovali na trávníku a přilehlém chodníčku. Okolo nás se sice vytvořil malý hlouček zvědavců a další na nás pokukovali, když procházeli kolem, ale nic mimořádného. Kolemstojící se podařilo uplatit rentgenovými filtry, případně publikacemi a pro nás byl zajištěn klid. Několikrát jsem si projel fotografování při totalitě - jen bez filmu a s nasazeným filtrem na objektivu. Totéž udělali i Láďa s Markem, opět s  drobnou odchylkou, jejich Sluncem a Měsícem se pro dnešek stal vzdálený komín. Úspěšnou generálku prodělaly i všechny tři naše videokamery.

Jedním z pozorných diváků byla i paní správcová, což se jí stalo osudným. Již prakticky od našeho příjezdu k Balatonu jsme mezi sebou diskutovali, zda se pokusíme si slunečník pokusíme půjčit od našich maďarských sousedů či jak jej jinak získáme. Bylo nám čím dál tím více jasné, že za slunečného dne se bez něho na stanovišti neobejdeme. Problém se vyřešil sám, velké sluneční paraple, po chvíli hledání i s nohou nám po naznačení našeho problému vnutila právě ona. A stálo to jen publikaci, filtr a několik propagačních materiálů o Rokycanech, což pro nás byla zcela přijatelná cena.

Jakmile jsme však v rukou třímali drahocennou ochranu proti slunečním paprskům schoval se jejich zdroj náhle za mrak, kterého jsme si předtím v zápalu příprav ani nevšimli. Tentokrát se ale nejednalo bohužel o jednotlivé mráčky na které jsme si už z předešlých dnů kolem poledne zvykli a smířili jsme se s jejich přítomností. Dnes se na nás valila ošklivá, hustá a jednolitá stěna mraků. Zdá se mi, že panice jsem nepodlehl sám, zdálo se, že přichází dlouho očekávaná frontální oblačnost od západu, které jsme se tak obávali.

S pohledem upřeným téměř nepřetržitě na nebe jsem se šel schladit do Balatonu. Bylo to udivující, ale mé tiché prosby byly vyslyšeny. Mraky se odpoledne protrhaly a opět vysvitlo Slunce. Jaká úleva.

Při další z četných návštěv kopce s  rozhlednou, který se nyní stal již pozorovacím stanovištěm skupiny původně označované jako Siófok začala práce. Na vršku nad městem totiž právě probíhalo srovnávací zaznamenávání počasí prostřednictvím černé skříňky. Členové skupiny se střídali v jejím střežení a já se pouze šel podívat na výměnu stráží. Žádná velkolepá ceremonie se však nekonala.

Pot z pochodu vzhůru i dolů, kterému jsem se neubránil, jsem rovnou zaběhl spláchnout do Balatonu. Špinavá louže byla tentokrát rovná jako placka a teplá jako právě dovařená polévka. V hloubce, daleko od břehu to však přesto bylo velice příjemné osvěžení.

Oblačnosti ale s blížícím se večerem začalo opět přibývat. V přímé úměře k tomu se stále častěji upíraly k obloze i naše pohledy. Na terase před naším pokojem se postupně střídali jednotliví účastníci i celé skupinky a se zrakem zapíchnutým do nebe jsme velice neúspěšně vzývali počasí. Zatahovalo se totiž stále zlověstněji. Naše zoufalství s účastí sledovali i naši maďarští sousedé a pravidelně nás volali na předpovědi počasí lovené jejich satelitem na vlnách televizních stanic řady států Evropy. Ani tato jejich snaha nám však příliš nepomáhala. Ze všech informací totiž vycházelo, že právě Maďarsko je oblastí kde se 11. srpna bude nacházet frontální oblačnost, která od počátku týdne prochází Evropou. Ale jak rychle se pohne a kam máme vyjet my nedokázal nikdo zodpovědně říci.

Jedinou možností jak se ze stále se vracejících otázek nezbláznit se ukázala návštěva u našich sousedů. Hledání ruských slov při konverzaci, která se ani trochu netýkala zatmění nás alespoň částečně přivedla na jiné myšlenky. I přesto se naše pohledy čas od času dotkly letmo nebe na němž se střídaly mraky beznaděje s hvězdami očekávání.

Po desáté večer jsme ještě rychle připravili věci na ranní odjezd, naložili část výbavy do auta a rychle se alespoň na několik hodin vyspat.

Středa, 11. srpna 1999

Středa 11. srpna byl první den mého pobytu v  zahraničí kdy jsem se probudil nepřirozeným způsobem. Ve tři hodiny ráno totiž cinkl v našem pokoji jednou budík. To stačilo k tomu, aby veškeré osazenstvo bylo na nohou. První mé kroky vedly na terasu. Nad hlavou jsem spatřil něco fantastického - čistou bezoblačnou oblohu zasypanou nepřeberným množstvím hvězd. Zpráva o tom okamžitě vlila všem novou krev do žil a hned se lépe vstávalo. Bohužel naše naděje neměly mít delšího trvání. O deset minut později, při nošení věcí do auta, se nebe, jako mávnutím začarovaného proutku, proměnilo v  neproniknutelný poklop tvořený hustou neprůhlednou oblačností. Nebylo však o čem přemýšlet. Na Balatonu jedna skupina je a my musíme pryč. V půl čtvrté jsme nasedli do auta a u brány se k nám připojil i druhý vůz naší skupiny řízený Markem Česalem.

Bez problémů jsme projížděli nezvykle tichými letovisky lemujícími jihovýchodní pobřeží Balatonu. Tmu narušovaly pouze reflektory nečetných aut, která nás míjela v protisměru a semafory na významnějších křižovatkách.

Poté co se naše cesta stočila za Siófokem k  jihu pryč od Balatonu se tmavá obloha navíc začala v  pravidelných intervalech rozsvěcet křivolakými kličkami blesků a spustil se i déšť přecházející chvílemi v průtrž mračen. Seděl jsem na předním sedadle spolujezdce zavalený paralaktickou montáží osazenou teleobjektivem a fotoaparátem, ve volné ruce jsem třímal baterku a autoatlas Maďarska a chtělo se mi brečet. Situace neměla žádné řešení. V autě se buď nemluvilo vůbec nebo pouze o počasí a o tom co teď. Všechny závěry však byly stejné - bezradné pokrčení ramen.

Nakonec jsme za neutuchajícího deště s  rozedněním zabočili zcela náhodně z hlavní silnice mezi polorozbořené baráčky na okraji vesničky Elöszállás čtyři kilometry před městečkem Dunaföldvár s mostem přes Dunaj. Naším úmyslem bylo poradit se co za této situace dál. Ze zpráv o počasí a toho co jsme od probuzení viděli nad svými hlavami se více a více zdálo nejrozumnější nepřekračovat Dunaj. Mohli bychom se tak dostat do pasti z níž by nebylo úniku. Při zácpě na mostě by nebyla sebemenší šance na včasný návrat severozápadním směrem. Fronta podle meteorologů má v průběhu dne rychle přecházet od západu k východu a šance na to, že bychom široký pás oblačnosti podjeli se nám zdála být stále méně pravděpodobná. To nakonec vedlo k závěru zůstat zatím na místě a pak se uvidí.

Postupující svítání nám dalo další naději. Nad severovýchodem se obloha u obzoru protrhala a na zem dopadly první dnešní paprsky. Zlepšení počasí nás ovšem opět netěšilo příliš dlouho. O několik minut později se obloha opět pokryla souvislou vrstvou šedivých mraků a začalo znovu hustě pršet. Všichni se naskládali zpět do aut a šokováni sledovali vývoj počasí. Těm šťastnějším a otrlejším se podařilo dokonce usnout takže neviděli návrat bouřky a následnou průtrž mračen.

Déšť, pokolikáté už, ustal po osmé hodině a tentokrát se nad jihovýchodním obzorem objevil uzounký proužek modrého nebe. K našemu nepopsatelnému vzrušení se modrý pásek odpoutal od horizontu a velmi, velmi pomalu se rozléval výš a výš po obloze. Naše pohledy jej snad táhly k nám. Mluvit o něčem jiném než rozebírat otázku zda se jedná o pouhou díru v  mracích nebo jestli skutečně přichází konec fronty a tím i  naděje na úspěšné pozorování, nebylo prakticky možné.

Maďarsko03

Z transu nás vytrhlo až probuzení vesnice. Vzájemně jsme se po očku pozorovali s místními obyvateli, ale jakékoli mé pokusy o komunikaci vyznívaly naprázdno. V neoplocené mezeře mezi domky, zarostlé převážně lebedou, doplňovanou starým valníkem, pomalu tlející slámou a dalšími chátrajícími zemědělskými stroji, jsem postavil paralaktickou montáž s MTOčkem.

Jako první se objevila "Viktorka". V  té chvíli sice ještě neměla své jméno, ale Božena Němcová by při pohledu na ni jistě znovu našla svoji inspiraci. Po chvíli se objevili i další obyvatelé nejbližšího domku (pravděpodobně majitelé pozemku, který jsme anektovali). Starším mužem jsme byli posunkem oficiálně vpuštěni na již zabraný pozemek kam jsme okamžitě vjeli auty, vztyčili vlajku a rozložili slunečník s dovezeným kempovým nábytkem. Současně se stavěla i další technika. Po několika desítkách minut jsme byli docela slušně zabydlení.

Co ale bylo hlavní - nad jihovýchodem se začínalo nebe čím dál tím více modrat. Okraj oblačnosti viditelně ustupoval. V mracích se dokonce začalo proklubávat i Slunce, stojící již vysoko na obloze. Do této optimistické nálady nám paní domu navíc začala snášet papriky a později sám hospodář donesl i vynikající blumy. Obdarování publikací bylo samozřejmostí (jistě si doma dobře početli) stejně jako rozdání filtrů a dalších propagačních materiálů, které jsme měli k  dispozici. Za odměnu se nám dostalo i hudby z reproduktoru vystrčeného do okna směřujícího k našemu pozorovacímu stanovišti.

A pak to skutečně přišlo, Slunce vysvitlo z  mraků a pálit svými paprsky do našich nadšených tváří a vysoušet vlhkou zem. Veškerá technika byla připravena a naposledy odzkoušena již asi hodinu před T1 a nezbývalo než sledovat jednotlivé obláčky toulající se modrou oblohou. Trochu vzrušení působil přijímač vědeckého časového signálu DCF 77, který opět začal stávkovat. Digitální hodiny seřídil až po více než půlhodině nejrůznějšího přemlouvání. Ale i to se nakonec podařilo.

To už naše počínání na louce sledoval houf dětí a přicházeli i dospělí. Čas T1 , neboli první kontakt a ještě jinými slovy začátek částečné fáze zatmění, jsme odhadli na 11:.. místního času a o 20 s dříve se začalo fotografovat. K údivu všech přítomných Slunce po chvíli váhání přeci jen začalo pozvolna mizet za Měsíčním diskem. Po několika minutách to již bylo naprosto zřetelné i pro domorodce vybavené našimi rentgenovými filtry. Po osmi minutách byl první film v mrazicím boxu a polovina experimentu "Určení času T1 a T4" byla úspěšně za námi.

Střídavě jsme plni narůstajícího vzrušení z blížícího se úplného zatmění sledovali rychle mizející Slunce a pokukovali bojácně směrem k Balatonu odkud stále v  nepravidelných vlnách přicházela protrhaná oblačnost. S  rostoucím zastíněním Slunce se začalo již znatelně měnit osvětlení krajiny. V těch okamžicích už ve všech fotoaparátech byly založeny ostré filmy a nervozita z malého mráčku, který se v tu nejnevhodnější chvíli (ve dvou minutách totálního zatmění) posadí na to nejnevhodnější místo (kotouček Slunce překrytého Měsícem) vrcholila. Slunce už výrazně snížilo svůj jas a znatelně se ochladilo, neočekávaně přicházely silné poryvy větru i když u těch jsme si nebyli jisti zda je působí zatmění nebo odcházející fronta.

Asi tři minuty před začátkem úplného zatmění se od severu přiblížil nebezpečný mrak. Bez jakéhokoli dorozumívání či pokynu jsme se naráz všichni obrátili proti němu a za nekoordinovaného máchání rukou se pokusili jej zastavit mohutnými výkřiky "kšá, kšá". Mrak sice bez povšimnutí stále atakoval téměř již zcela zakryté Slunce, ale domorodci vzali, asi v obavách z našich dalších reakcí, nohy na ramena.

O chvilku později pak skutečně nastaly ty neskutečné okamžiky o nichž jsme si nechávali zdát a v něž jsme doufali že uvidíme. Za našeho nadšeného křiku se i  poslední Bailyho perly skryly za Měsíc, krajina se ponořila do přízračného šera a na obloze se objevilo něco tak krásného a udivujícího co vůbec nebylo srovnatelné s mým očekáváním. Zmáčkl jsem spoušť fotoaparátu, kterou jsem držel v ruce a to bylo vše. V prvních vteřinách jsem pouze v němém úžasu zíral na nebe, kde klidně visel neskutečný bílý kruh koróny protkaný neuvěřitelným množstvím růžových žilek protuberancí. Poté co jsem se vzpamatoval začal cvakat můj fotoaparát jeden snímek za druhým tak jak jsem to měl natrénované z četných nácviků. Jak celá tato akce probíhala, co jsem říkal a co dělal si vůbec nepamatuji. Jediné co vím je to, že jsem pociťoval neuvěřitelné vzrušení a štěstí z právě probíhajících okamžiků. První co jsem opět zaregistroval byla slova znějící z diktafonu: ". 120, začíná zpětný odpočet, -15 .."

Jediné na co jsem se zmohl bylo: "To je fantastické". A skutečně bylo v koróně, která sice ani zdaleka nebyla tak mohutná jak jsem ji znal z fotografií a proto i očekával se ve všech směrech červenaly výtrysky protuberancí. Na západním okraji byla dokonce jedna část výtrysku odtržena od povrchu. V posledních sekundách úplného zatmění se nám Slunce přeci jen překryl řídký průhledný mrak, díky němuž protuberance ještě zřetelněji vystoupily do popředí.

Jihovýchodně pod korónou na svém místě, jak jsem je znal z nákresů, zářila Venuše. To je vše co jsem stačil zaregistrovat z okolní oblohy. Nedošlo ani na Merkur stojící na opačné straně natož pak na zimní hvězdy nad jihozápadním obzorem. V té chvíli se opět objevily první paprsky "vycházejícího" Slunce. Začal jsem okamžitě fotografovat, abych dodělal založený film, ale ani to mi už nyní nedokázalo znemožnit všímat si neskutečně překrásných barev, které nás obklopovaly.

Na rychle světlající obloze bylo ještě nějaký čas možno sledovat zářící bod Venuše a světlo jen postupně přecházelo do obvyklého vzhledu. Teprve teď jsem si znovu uvědomil chlad a začal naplno vnímat radost z právě skončeného neopakovatelného zážitku.

Najednou jsme, po dlouhém tichu, které vystřídalo úvodní výkřiky radosti a vzrušení na samém začátku nebeského představení, začali všichni naráz mluvit. Každý cítil neodolatelnou touhu ostatním povědět co viděl a jak to bylo nádherné. Potřásli jsme si rukama a mě osobně zaplavilo nepopsatelné uspokojení z vědomí, že se všechno povedlo. Kdyby mi někdo prorokoval takovýto výsledek ještě před pěti hodinami za prudkého lijáku byl bych jej považoval za naprostého blázna.

Znovu se objevili i domorodci. Z jejich reakcí byla též cítit spokojenost z předvedené podívané. Možná, že byli i rádi, že nenastal očekávaný konec světa. Měsíc chvatně opouštěl Slunce a dvojice, která většinu pozorovatelů, zmlsaných předešlou podívanou, už téměř nezajímala byla často zastiňována většími či menšími mráčky. Teprve na závěrečnou fázi zatmění se obloha už prakticky stoprocentně vyčistila.

Menší fotoaparáty už byly uklizeny, když jsem v 11:43:40 UT zavelel k zahájení fotografování série snímků T4 . Po osmi minutách však bylo jednoznačně zřejmé, že to nebyl ten pravý okamžik. Slunce stále překrýval Měsíc a nehodlal se hýbat rychleji. Napřed jsem frekvenci snímkování snížil na 40 sekund a později až na obrázek za minutu, ale ani to nestačilo. Zavelel jsem tedy znovu, tentokrát k hledání náhradního černobílého filmu. Když při pátrání po něm neuspěl nikdo z, v té době již, početných nezaměstnaných členů skupiny, vzal jsem zavděk zbylý film barevný. Ale namísto toho abych se zamyslel a zjistil příčinu svého nešťastného počínání jsem nový svitek jen v rychlosti založil a už se mohlo fotografovat nanovo. Ani nově získaných 24 políček nestačilo ke skončení v čase T4. Ale už se nedalo nic dělat, další film už nebyl.

Zatmění skončilo ve 14 hodin 14 minut a 38 sekund. Rychle jsme dobalili zbytek věcí a už kolem půl třetí naše rozjásaná minikolona opouštěla Elöszállás. Vedlejšími vnitrozemskými silničkami jsme bez dopravních obtíží dojeli do Balatonbogláru. S vlajkou vysunutou z okénka a pronikavě znějícím klaksonem jsme zastavili před naším dočasným útočištěm. Místní skupina stejně jako my také úspěšně napozorovala a proto byl pádný důvod zahájit bujaré oslavy.

Všichni byli rozzáření a spokojení. Nějací komáři či vedro byli v tuto chvíli něčím zcela podružným. Každý se těm ostatním snažil sdělit co nejvíce svých zážitků bez ohledu na to, že oni dělali totéž. Jak tato situace vypadala pro nezasvěcené pozorovatele zvenčí si snad ani nechci představovat. Ale byla to asi jediná cesta jak si stále znovu a znovu rekapitulovat těch několik nezapomenutelných okamžiků a snad i příležitost jak si na některé věci vůbec rozpomenout a uvědomit si je.

Hned po večeři jsme se všichni těšili k Česalovcům do vilky, kde bydleli. V jejich výbavě totiž byl televizor s  možností napojení k videokamerám. Každý byl celý dychtivý už už vidět výsledky svého nahrávání. Kolem patnácti lidí se shromáždilo v místnůstce tři krát čtyři metry, kde nebylo po většinu času slyšet vlastní slovo. Hostitelských povinností se ujal Marek. Po slavnostním přípitku jsme dlouho do noci fascinováni zírali na mihotající se obrazovku na níž před námi ožívaly vzpomínky na právě končící nezapomenutelný den. Místnůstka se otřásala výbuchy smíchu a vzrušených výkřiků, které se ani vždy nemusely vázat k  promítaným záběrům.

Čtvrtek, 12. srpna 1999

Ráno poté bylo stejně klidné jako všechna předešlá. Bylo příjemné sedět v klidu svítání na terase a poprvé v klidu si uvědomit jaké jsme měli štěstí a jak je to všechno výborné.

Dopoledne celý náš pokoj vyrazil na nákupy. Plakát se zatměním na nějž jsem si dělal zálusk zmizel beze stopy, šaty vyhlédnuté za výlohou jednoho butiku byly prodány po pohledech se zatměním se slehla země. Raději jsme nakonec šli zkontrolovat místní velkou pláž, nazývanou Platan, na kterou jsme se před zatměním nedostali. Především některé mladší členy výpravy zaujaly prolézačky a šplhadla. Já naopak vzal útokem loď vytaženou na břeh a předělanou na turistickou atrakci. Člověk, tvářící se jako majitel, mi pokývnutím hlavy povolil vstup na palubu, čehož jsem bez rozpaků využil. Další vzrušení nastalo o chvíli později, když Pavlína při procházce po molu objevila ve vodě asi metr dlouhého hada, který měl roztomile vysunutou hlavu nad hladinu. Od té chvíle jsem ji už neviděl až do konce našeho pobytu u Balatonu ve vodě - vůbec nechápu proč.

Cestou zpět se přeci jen konečně rozhýbaly i obchody. Zahájil jsem to osobně nákupem místních novin a pak už to šlo ráz na ráz. Největším obchodním počinem tohoto dne však byla moje návštěva v provozovně určené pro provádění tetování. Ne neobávejte se, nemám nikde na těle modrou barvou ani barevně vyvedené zatmění Slunce. V krámku totiž kromě služeb prodávali i různé exotické sošky a předměty z obou Amerik, Afriky a Asie. Na druhý pokus jsem si odnášel velkou dřevěnou sošku Budhy, která nyní vévodí v naší hale. Zajímavé bylo její placení, které jsem po mírném smlouvání uskutečnil hned ve třech měnách. Zbavoval jsem se forintů a zbytek doplácel v markách a šilincích.

Po obědě nám své umění předvedl Láďa. Rozhodl se chutné jídlo z konzervy spláchnout českým pivem. To je docela v pořádku, ale způsob provedení byl trochu zarážející. Po chvilce úsilí totiž láhev zůstala zavřená a na lednici leželo torzo našeho jediného klíče od pokoje na dva kusy. Po neúspěšném shánění paní správcové jsme se u sousedů vyptali kde je možno sehnat zámek na kolo, protože Láďa si právě vzpomněl, že to je ta věc, která mu doma skutečně ze všeho nejvíce chybí.

Na druhém konci Balatonbogláru jsme asi po půlhodině hledání našli příslušný obchod a bylo možno opět v klidu opustit náš hrad. Bylo na čase toho využít. Slunce pražilo a voda jezera lákala k osvěžení, alespoň většinu z nás. Nebylo však příliš mnoho času. Maďarsko04 V šest byl totiž sraz všech přítomných k velkému fotografování na rozhledně. Přišli všichni a převedli jsme všem přítomným domorodcům co se skupinkou astronomů z Čech umí udělat jedno vydařené úplné zatmění Slunce.

Po úspěšném focení se celá společnost přemístila na pozorovací místo balatonské skupiny k mému stromu, který byl již předem vyhlédnut k mému potrestání v případě pozorovacího neúspěchu. Když vše dopadlo dobře nebyl jsem linčován ale donucen do koruny borovice alespoň vylézt.

Na podvečer byla dohodnuta slavnostní společná večeře celé naší skupiny. Takže v rámci možností co nejlépe se obléknout a se zapadajícím Sluncem hurá do šumu. Podobný záměr jako my, jak se záhy ukázalo, měla spousta dalších. Najít sedm míst v jedné restauraci, pizerii, hospodě, kavárně či podobném zařízení a ještě k tomu u jednoho stolu byl skutečně složitý úkol. Ale nakonec i to se podařilo. Velká vegetariánská piza a dobré místní víno však jistě stály za námahu.

Večer však ani zdaleka nekončil zaplacením útraty. Celá společnost se přesunula tentokrát do kuchyně vilky Česalovců a vydrželi jsme zde u zbytků zásob, dovezených do Maďarska za účelem zapití radosti z úspěchu či žalu z  případného neúspěchu mise, až do prvních pátečních hodin.

Pátek, 13. srpna 1999

Datum 13. srpna, pátek nezůstalo ani v nejmenším nic dlužno své nedobré pověsti. Poprvé jsem propásl svítání, ale nebyl ani důvod proč by mě to mělo nějak příliš mrzet. obloha totiž byla pokryta hustou vrstvou mraků a výrazně se ochladilo.

Po krátké poradě jsme se dohodli, že dnešek je nejvhodnějším a také posledním dnem vhodným k uskutečnění nějakého výletu. Za cíl naší cesty bylo vybráno blízké městečko Fonyod ležící též na břehu Balatonu asi 20 km od Balatonbogláru na jihozápad. Na místo jsme dojeli ještě před devátou, otevírací, hodinou a proto za první cíl byl vybrán přístav. Rozbouřený Balaton bičoval molo na místní poměry vysokými vlnami a od vody fučel silný nárazový vítr. Vyšplhali jsme i na místní kopec. Usoudili jsme, že každé větší městečko na rovinatém jižním břehu jezera má nad sebou nějaký vršek, který v krajině vypadá jako ohromně vysoká hora a slouží co by místo dalekého rozhledu. Věnovali jsme se i obchodní zóně, ale vzhledem k vyprázdněnosti našich peněženek se jednalo už spíše o okukování. Nemohu tvrdit, že bych narazil na nějaké zboží bez něhož bych nemohl přežít.

S blížícím se polednem se obloha stále více kabonila a z nebe začaly padat první kapky. Zpět do Balatonbogláru jsme dojeli už za docela slušného deště. Utěšovala nás myšlenka, že to bude výborné počasí na zpáteční cestu bez horka a pocení kterého jsme si užili již dosyta.

Odpoledne se však počasí jako na povel začalo zlepšovat a k večeru opět vysvitlo i Slunce. Veškerý materiál byl v té době již zabalen do tašek, krabic a nejrůznějších saků a připraven k zítřejšímu rannímu nakládání. Podvečerní procházka městem se stala rozloučením s tímto místem, které mě sice nijak neokouzlilo svou turistickou přitažlivostí ale umožnilo mi vidět na vlastní oči něco tak fantastického jako je úplné zatmění Slunce, myslím, že mohu bez obav slíbit - nikdy mu to nezapomenu.

Dlouho do večera jsme pak se sousedy seděli na terase a lámanou ruštinou probírali velmi široké spektrum problémů. Ty se na jedné straně týkaly astronomie a druhým extrémem snad byly naše možnosti přijetí do Evropské unie či česká a maďarská národní kuchyně. Večer rychle utíkal a když jsem pohlédl na hodinky bylo opět už kolem půlnoci. Byl nejvyšší čas zahnat všechny do postele, zítra nás čeká brzké vstávání a dlouhá cesta domů.

Sobota, 14. srpna 1999

Budík jsme všichni přeslechli nebo odmítl spolupráci, ale přesto již po páté hodině bylo vše naloženo do auta a připraveno k výjezdu. Poslední pohled do pokoje, zaklapnout dveře a tradá.

Tentokrát jsme zvolili opačný směr než při příjezdu. Byla vybrána trasa přes Siófok, kolem Veszprému a na sever na Györ. Krajina se v tomto případě o hodně více podobala tomu na co jsme zvyklí z domova. Motor ovlažovaný ranním chladem a spuštěným větrákem se choval solidárně a kilometry k hranici r¨ychle naskakovaly na počítadle tachometru. Jednu chvíli sice začalo něco kapat v prostoru řidiče (a to obloha byla jako vymetená a opět svítilo právě vycházející Slunce) Láďovi na nohu, kterou držel na pedále, ale po krátké kontrole bylo direktivně rozhodnuto, že se nejedná o nic závažného.

Abychom neporušili tradici zopakovali jsme si opět bloudění po Maďarsku opět v poslední vesnici, tentokrát velkoměstě Györ. Zajížďka však tentokrát byla počítána jen na desítky metrů. A pak nás už široká silnice vedla k  ramenům Dunaje a na hranice se Slovenskem. Bylo šokující, a příjemně šokující, že před závorou stálo jen několik aut a během několika minut, poté co postaršího pohraničníka zaujalo jen logo naší expedice vylepené na okénku, byla celnice za námi.

Přes přehradou proslavené Gabčíkovo jsme uháněli na Dunajskou Stredu, kde jsme se rozhodli, po příznivých zkušenostech z prvního vedlejšího hraničního přechodu, stočit směr své jízdy mimo Bratislavu, směrem na Trnavu a Hodonín. Menší trauma nám způsobila červeně poblikávající kontrolka indikující neutěšený stav benzínu v nádrži. Pumpy, které jsme míjeli buď neměly benzín nebo nebraly správné platební karty, které jsme měli k dispozici. Situace se stala kritickou v Seredi. Pumpa bez možnosti platit kartou a naše nádrž skutečně už povážlivě vyprázdněná. Nakonec jsme zaplatili českými korunami, které si místní obsluha vybrala z naší nabídky forintů, marek a šilinků. Je vidět, že koruna začíná být přeci jen tvrdá měna o níž je v  zahraničí zájem.

Krátce po poledni se před námi objevil nápis Česká republika a k našemu údivu opět bez obtíží jsme projeli prakticky plynule slovenskou i českou celnicí v Hodoníně. Již o několik minut později jsme se bezvýsledně pokusili získat oběd v Lučicích (v sobotu se nevaří), ale o několik kilometrů dále v motorestu těsně před nájezdem na dálnici jsme pochodili podstatně lépe.

Poslední vzrušení nám auto opět připravilo na objezdu Brna kde jsme po dlouhé době opět vařili. Zbytek cesty se stal už pouze otázkou hry nervů zda se Láďovy jezdecké ambice podaří na dálnici a ve Škodě 120 udržet na 120 km/h. Vedlo se to až k Berounu a proto jsme stále jeli. Po posledním dolévání vody několik desítek kilometrů před Rokycany se před sedmou večer objevil za zatáčkou náš barák. Vykládání bylo dílem okamžiku a úspěšně jsem mohl prohlásit za ukončenou výpravu za úplným zatměním Slunce 11. srpna 1999 do Maďarska.

Již se společně se všemi zúčastněnými, tedy v abecedním pořadí s:

  • Petrou BLÁHOVOU
  • Markem ČESALEM
  • Evou MIKEŠOVOU
  • Láďou ŘEHÁKEM
  • Pavlínou ŘEHÁKOVOU
  • Tomášem ZROSTLÍKEM
těším na Turecko 2006, kam se všichni určitě vypravíme.

Autor článku: Karel Halíř
Aktualizace: 4. 10. 2007

© 2006-2019 Západočeská pobočka České astronomické společnosti