Západočeská pobočka

Výprava za zatměním

To, že úplné zatmění Slunce 11. srpna 1999 bude velká událost jsem věděl už několik let. Chodím totiž do party, která se zabývá astronomií a na toto pozorování se velmi dlouho připravovala.


Někteří nadšenci začali s přípravou snad už v roce 1994, byl ustanoven "realizační tým", Zatažená obloha nad jezerem Traunstein prezident celé akce a organizace začala nabývat monstrózních rozměrů. Bylo rozhodnuto vytvořit několik skupinek, které by se rozmístily podél pásu totality a to celkem v pěti státech od Německa po Bulharsko. Každá skupina dostala za úkol udělat před, během a po zatmění několik experimentů. To byl asi hlavní důvod, proč jsem se rozhodl do této akce nezapojit. Neměl jsem totiž zájem běhat od přístroje k přístroji a pomalu ani nemít čas si vychutnat celé to divadlo na obloze. Dlouhou dobu jsem dokonce váhal, zda se vůbec vypravím do míst, kde bude zatmění úplné. Říkal jsem si, že bude stačit, když se podívám ze své rodné Plzně, kde mělo být zakryto Slunce asi z 97%. Navíc už jsem několik zatmění Slunce viděl, samozřejmě jen částečných, tak jsem nečekal nic mimořádného. Nakonec jsem ale podlehl ostatním, kteří tvrdili, že vidět úplné zatmění je něco úplně jiného a je to zážitek na celý život a tak jsem se přihlásil spolu se svou přítelkyní Helenou na zájezd do Rakouska, který uspořádalo plzeňské planetárium. Stále jsem však zůstával skeptický ohledně tohoto jevu.

Několik týdnů před 11. srpnem zjistily média, že se bude něco dít a začal hon na senzace. Nejvíce mě pobavilo neustálé omílání toho, že na pozorování zatmění bude zapotřebí mít speciální brýle a varování, aby se lidé nedívali do Slunce pouhým okem. "I pouhý krátký pohled do Slunce může mít za následek poškození, nebo i ztrátu zraku !" nabádala hlavně stanice NOVA. Jako by snad lidi normálně koukali do Slunce tak dlouho, až se jim vypálí oči ! No a ty brýle ? Vždyť stačilo mít kus vyvolaného filmu nebo magnetický kotouček z diskety a nemusel si nikdo kupovat to samé v obroučkách za 50 Kč ! Jak je vidět, nejlépe se vydělává na lidské blbosti. Skoro bych zapomněl, že se vyrojilo taky několik zaručených zvěstí, že při zatmění nastane konec světa, nebo že je to alespoň nebeské znamení, oznamující, že soudný den se blíží. No a já myslel, že temný středověk je už za námi...

Jak se blížil den "D", mohutná mediální kampaň sílila. Stále jsem zůstával klidný a říkal jsem si, jak najednou spousta lidí zjistila, že zajímavé věci se dějí dokonce i na obloze a ne jen na televizní obrazovce. Dva dny před zatměním jsem začal sledovat předpověď počasí, abych zjistil jaká je šance, že úkaz uvidím. Vypadalo to dost špatně, nad Evropou bylo hodně zataženo a naděje na rozplynutí byla malá. Navíc jsem se ze zpráv dozvěděl, že začíná silně houstnout provoz na hranicích se státy, kde mělo být vidět úplné zatmění, tedy i s Rakouskem. Naše cesta měla začít 10. srpna, abychom stihli včas přejet hranice a měli také dost času na získání vhodného pozorovacího stanoviště. Vyráželi jsme až ve 22 hodin, takže jsem se večer ještě naposledy podíval na zprávy. Letecké pohledy na několikakilometrové fronty u rakouských hranic byly dost deprimující a předpověď počasí nebyla o nic lepší.

Někdy kolem půl desáté jsme se vybaveni oblečením, jídlem a hlavně pozorovací technikou vypravili na místo srazu. Tam jsme dorazili včas, byli jsme odškrtnuti na seznamu a posláni do jednoho ze dvou autokarů. Poté co dorazili poslední zpozdilci Okolí pozorovacího místa jsme vyrazili směrem k jižním hranicím. Jakmile jsme vyjeli z města, kde rušilo veřejné osvětlení, rozprostřela se před námi krásně jasná obloha poseta spoustou hvězd. I přes sklo autokaru byly dobře vidět slabé hvězdy a nebe muselo být úplně vymetené. Dodalo mi to opět trochu naděje. Po několika hodinách jízdy jsme dorazili k Hluboké nad Vltavou. Po levé straně na kopci je vidět krásně nasvícená silueta našeho snad nejkrásnějšího zámku. Za chvilku jsme projeli Českými Budějovicemi a blížíme se k hranicím. Je to také poznat - do tmy svítí červená světýlka nočních klubů a k dokreslení koloritu zbývají jen stánky s trpaslíky, které jsou teď v noci uklizené. Dostáváme se k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště a já nevěřím svým očím ! Před námi stojí jen pár aut a v pruhu p ro autobusy je úplně prázdno ! Během 20 minut jsme v Rakousku a nerušeně pokračujeme dále. Obloha, která mě tak potěšila, se začíná pomalu zatahovat. Pokouším se usnout, ale nějak se mi nedaří. Helena je na tom lépe - opřela se o mě a spokojeně oddychuje. Jak by řekl klasik: "Šťastná to žena". Když se mi konečně podaří alespoň trochu klimbnout, za chvíli mě něco probouzí. Co se to děje ? Aha, stojíme na parkovišti a je vyhlášena čůrací pauza. Jdu ji využít a to jsem asi neměl dělat. Nějak jsem se probral a opět nemůžu usnout. Celý zbytek cesty se o to urputně snažím, ale až na chvilkový mikrospánek se jenom převaluju ze strany na stranu. Jakmile jsme k ránu sjeli z dálnice, už jsem neusnul vůbec. Ze zoufalství sleduju cedule, které ukazují vzdálenost ke Gmundenu - cíli naší cesty. Někdy kolem 6. hodiny ranní do něj přijíždíme, projíždíme jím a za chvíli zase vyjíždíme ven. Jedeme po břehu jezera Traunstein, odkud bychom měli pozorovat zatmění. Pomalu začíná svítat a obrysy jezera i okolních hor začínají vyst upovat ze tmy. Obloha je už celá zatažená. Zkouším uvést sklopené sedadlo do původní polohy, ale nějak se mi nedaří. Budu muset takhle vydržet, něž dojedeme na místo. Vypadá to, že řidič něco hledá. Nejspíš nějaké parkoviště, ale skoro všude je už plno. Nejprve se pokoušíme vecpat na příjezdovou cestu k nějakému kempu, ale nakonec to řidič vzdává a pracně couvá nazpátek na silnici. Chvíli pokračujeme dále, ale asi to není ono, protože náhle jezero končí a zůstává za námi. Autobus zajíždí na nějaké malé parkoviště a následuje malá porada. Pak se opět otáčíme a vracíme k jezeru. Všímám si, že jsme u nějaké obce Altmünster. Po krátkém manévrování zajíždíme ke kraji silnici a řidič vypíná motor. Je pár minut před půl sedmou. Náš průvodce, takový snaživý mladík, nás vyhazuje z autobusu, protože se musí řidič vyspat. Pomalu a neochotně se soukám ze svého místa a vylézám ven.

Venku je ještě pološero, přesto zapínám kameru, filmuji jezero a okolní hory zahalené v cárech oblačnosti. Jezero šumí skoro jako moře a vzhledem k tomu, že se jeho hranice ztrácí v šeru, i tak vypadá. Po hladině se pohupují kachny, kterým očividně nevadí zima ani šero a určitě Kostel na ostrůvku se vyspaly lépe než já. Stávají se vděčným objektem pro moji kameru. Jdeme se projít do Gmundenu. Cestou skoro usínám a moje chůze je čím dál tím pomalejší. Helena do mě musí občas strčit, abych neusnul. Trochu se probouzím u zajímavého vodotrysku, který je postaven z bizarně spojených okapových rour. Když si ho dostatečně nafilmuju, pokračujeme dále. Našli jsme zajímavý kostelík, který leží na ostrůvku v jezeře a vede na něj jen jeden most. Tady na mě někdo volá jménem. Otáčím se a poznávám svého spolužáka ze základní školy. Přijel se také podívat na zatmění, ale na cestu se vydal autem spolu se svojí mámou a bratrem. Chvilku spolu klábosíme a pak společně obcházíme kostelík. Po návratu na souš se naše cesty opět rozcházejí. Prochází me se po parčíku u jezera a všude slyším jenom češtinu. Při prozkoumání značek aut na parkovišti zjišťuji, že naprostá většina jich přijela z České republiky. Dáváme si pauzu a vybalujeme svačinu, obligátní řízek s chlebem. Jedna dvojice, která prochází kolem, se na nás podivně dívá. Aha, tak to asi byli místní. Jinak všude kolem zní můj rodný jazyk a za celý den jsem slyšel snad jenom dvě věty v němčině.

Pomalu se vracíme zpět a sedáme si na lavičku na promenádě, nedaleko od našeho autobusu. Tady je už vše připraveno na velkolepý úkaz. Na stromech jsou rozvěšeny různobarevné žárovky a u stánku prodávají Sonnenburger (sluneční hamburger) a Sonnenbier (sluneční pivo v modrých lahvích). Když tak ale koukám na černou oblohu, vidím to taky černě.

Je asi 10 hodin a do začátku zatmění zbývá jen něco málo přes hodinu. Ze zlověstných mraků začalo napřed drobně, pak víc a nakonec pořádně pršet. Schováváme se pod deštník a čekáme, jestli přestane. Kdyby se teď chtěl se mnou někdo vsadit, sázel bych na to, že ze zatmění neuvidíme vůbec nic v poměru 10:1. Za chvíli déšť pomalu ustává a my se ještě za poprchávání přesouváme k autobusu. Náhle se stal zázrak! Úplně přestává pršet a oblačnost se začíná protrhávat. Že bychom přeci jen měli štěstí? Je to ale sázka do loterie, po obloze je stále dost oblačnosti, aby nám všechno zase zakryla. V autobusu si vzal slovo průvodce a dostáváme pokyny k pozorování. Velmi mě pobavilo prohlášení, že zatmění nemá cenu běžnými přístroji fotografovat nebo filmovat, protože na záznamu bude Slunce velké asi 0,5 mm. Ten člověk snad nikdy neslyšel, že kamery mají funkci zoom! Taky každý dostal malý kousek svářečského filtru, aby nepřišel o  oči. Zastrkávám jej do sítky na sedadle a beru si svůj filtr z vyvolaného rentgenového filmu (asi tak 4x větší). Také vyndávám stativ na kameru. Když vystupuju z autobusu, upozorňuju řidiče na zaseklou sedačku. Slibuje, že se na ní podívá. Venku si vybírám vhodné rovné místo, odkud bych mohl pozorovat. Nakonec ho nacházím kousek stranou od ostatních, na kraji cyklistické stezky. Instaluji stativ a na něj kameru. Snad mi do toho nějaký zdivočelý cyklista nevrazí.

11:19  Právě začalo částečné zatmění a Slunce je v díře mezi mraky. Všichni zuřivě koukají přes všelijaké pomůcky na Slunce a myslí si, že něco uvidí. Zachovávám klid, vím, že poznat to bude až za pár minut. Zatím si dělám záběry okolních pozorovatelů. Většina se jich natlačila až ke břehu jezera. Nejspíš mají dojem, že tam bude Slunce vidět lépe. Po chvíli se dívám přes filtr na Slunce. Je už trochu vidět, že je z jedné strany nepatrně "nakousnuté".

11:38  Dělám první záběr Slunce kamerou. Je už zřetelně vidět, že je část zakrytá. Kolem projíždí několik cyklistů a vrhají na nás zlobné pohledy. Nelíbí se jim, že jsme obsadili jejich stezku. Kontrola kamery

11:49  Přichází oblačnost a pomaloučku zakrývá Slunce. Není však úplně souvislá, takže chvílemi Slunce trochu vykukuje. Přerušuji filmování a opět dělám záběry okolních pozorovatelů.

11:55  Nejhustější část zmizela, ale přes Slunce stále pluje řídká oblačnost. Někteří pozorovatelé jsou očividně zklamáni. Asi očekávali něco mnohem zábavnějšího, než pomalé zakrývání Slunce. Znuděně sedí na obrubníku, baví se spolu a na Slunce skoro zapomněli. Asi neví, že to nejlepší má teprve přijít.

12:03  Zapínám časosběrné snímání. Kamera tak udělá 1/4 sekundový záběr, pak 15 sekund počká a celý proces se opakuje. Při přehrávání se tím celý průběh zatmění mnohonásobně urychlí. Slunce je čím dál tím více zakrýváno Měsícem a postupně se mění v zářící srpek. Občas ještě přechází oblačnost, ale není tak hustá aby zakryla sluneční kotouč. Po obloze stále pluje několik neprůhledných mraků, ale zatím se Slunci naštěstí vyhýbají. Vedle promítají pomocí dalekohledu zmenšující se srpek Slunce na bílou desku. Jdu se na chvíli podívat, ale pak se vracím ke své kameře.

12:28  Po krátké pauze opět zapínám kameru. Musím trochu šetřit baterie, aby mě vyšly na úplné zatmění. Sice jsem si speciálně kvůli zatmění koupil novou baterii, ale člověk nikdy neví.

12:36  Do úplného zatmění zbývá přesně 5 minut. Někde poblíž začíná nervózně štěkat pes. Asi už vytušil, že se něco děje. Také už se citelně ochladilo a i světlo, které vyzařuje ze zbývajícího malého srpečku Slunce je takové nějaké "chladné". Začíná se mě zmocňovat těžko popsatelná nervozita. Mraky se honí po obloze a stále hrozí, že v  ten nejdůležitější moment celé divadlo přikryjí. Doufám, že se tak nestane a budeme mít štěstí.

12:40  Poslední minuta do zatmění! Přepínám kameru na normální snímání a sundávám z objektivu filtr. Ze Slunce zbývá nepatrný srpeček, který mizí před očima. Velmi rychle se stmívá a rozsvěcují se lampy veřejného osvětlení.

12:41  Začalo ÚPLNÉ ZATMĚNĺ!!! Všude kolem zní obdivné výkřiky, neudržím se a také se přidávám. Měsíc pohltil poslední zbytky Slunce a zcela ho zastínil. Na obloze je vidět tmavý kotouč, kolem kterého září prstýnek koróny zakrytého Slunce. Helena a já s naší technikou Je to úchvatný pohled, který se snad ani nedá popsat. To prostě musí člověk vidět! Kolem cvakají spouště fotoaparátů, nějaký nadšenec se dokonce snaží fotit jednoduchým automatem. Ten sice cvaknul, dokonce si to přisvítil i bleskem, ale obávám se, že na fotce toho moc vidět nebude. Objímám se s Helenou a mám snad i trochu slzy v očích. Na takový zážitek hned tak nezapomenu. Jsem moc rád, že jsem nezůstal v Plzni a vydal se do místa, odkud bylo vidět úplné zatmění. Částečné a úplné zatmění se totiž vůbec nedají srovnat. Kolem právě projelo auto. Nechápu řidiče, že si neudělal alespoň malou pauzu a také se nepokochal podívanou, která se hned tak nevidí. Opět začal štěkat pes. Po chvilce koukání kontroluji kameru. Je to v pořádku, stále nahrává, jen obraz v ní vypadá úplně jinak než ten, který je vidět pouhým okem. Vůbec není vidět prstýnek, ale kolem tmavého disku září rozsáhlá koróna. Ve vedlejší skupince si ukazují na obloze planety. V dírách mezi mraky jsou vidět Merkur a Venuše. Bohužel vidím jenom Venuši, ale nějak mě to netrápí. Někde nad námi je slyšet letadlo. Asi nějací bohatí pozorovatelé si zaplatili výlet nad mraky a sledují teď zatmění bez rušivé oblačnosti.

12:43  Prstýnek koróny vpravo nahoře začíná nejprve pomalu, ale pak stále rychleji zjasňovat a náhle z něj vytryskne gejzír oslnivě jasného a čistě bílého světla. Na chvíli jsou ještě vidět Bailyho perly, ale za okamžik zase zmizí ve sluneční záři. Vracím filtr na objektiv a dívám se do hledáčku. Vidím opět malý srpek, nyní obrácený opačně, který se pomalu zvětšuje. Úplné zatmění skončilo.

12:44  Kolem jede několik aut. To musejí být nějací nedočkavci, kteří okamžitě po skončení úplného zatmění skočili do aut a pospíchají domů. To si ale nemohli ten úžasný zážitek ani pořádně vychutnat! Konečně mám čas se porozhlédnout po celé obloze a musím konstatovat, že jsme měli velké štěstí. Je na ní stále dost oblačnosti a jen zázrakem nám žádný z mraků nezakryl Slunce.

12:46  Přepínám kameru na časosběrné snímání. Za chvíli se opět ozývá štěkání psa. Dívám se na hodinky a nestačím se divit. To psisko má snad u sebe budík! Jak si mám jinak vysvětlit, že štěkal přesně pět minut před úplným zatměním, pak během něj a nyní se ozval zase pět minut po skončení úplné fáze?

13:02  Trochu experimentuji s clonou na kameře. Když ji nastavím na maximum, obloha se v kameře jeví téměř černá a Slunce dostává tmavě žlutý odstín. Možná jsem mohl takto zkusit filmovat i úplnou fázi, ale zase bych přišel o méně jasnou část koróny. Za chvíli přicházejí mraky a musím filmování přerušit.

13:12  Mraky se alespoň částečně přesunuly, tak pokračuji ve filmování. Je dobře viditelné, že srpek je zase o kus větší. Obloha už není čistá, je vidět jak chvílemi přes Slunce přechází slabá oblačnost. Postupně zase začíná houstnout a tak ve 13:19 definitivně končím s filmováním Slunce.

Je něco kolem půl druhé a obloha je pokryta téměř souvislou vrstvou oblačnosti. Filmuji místní dominantu - horu Traunstein, která má svůj vrchol ponořen do nízké oblačnosti. Použil jsem opět časosběrné snímání a výsledek vypadá velice zajímavě. Při přehrávání to vypadá, jako kdyby se jednalo o sopku, ze které se valí oblaka dýmu. Také dělám poslední záběry Helena před kostelíkem našeho stanoviště a okolních pozorovatelů. Ti se pomalu začínají přesouvat do autobusu. Já mám stále připravený stativ, kdyby se náhodou vyjasnilo, ale čekám marně. Občas se sice ještě objeví malá díra v oblačnosti, ale na filmování to nemá význam. Někdy kolem 13:50 to s Helenou vzdáváme a jdeme si také sednout do autobusu. Koukám, že řidič svůj slib splnil a sedačku narovnal. To by mě zajímalo, jak se mu to povedlo.

Je 14 hodin a my vyjíždíme na zpáteční cestu. Do konce částečného zatmění ještě zbývá pár minut, ale kvůli oblačnosti není téměř nic vidět. Spánkový deficit se hlásí o slovo a tak, než jsme projeli Gmundenem, spal jsem jako dřevo. Poslední, na co si ještě vzpomínám je, že mě Helena něco vyprávěla. Už jsem ale nevnímal co. Vzbudil jsem se až někde na rakouské dálnici. Za chvíli jsme z ní sjeli a pokračovali dál ke hranicím. V jedné vesnici jsme zůstali stát v koloně. Že by se fronta od přechodu táhla až sem? Po delším popojíždění jsme zjistili, že se jedná pouze o nějakou práci na silnici a mohli jsme jet dále. Nakonec jsme se ale frontě na hranicích nevyhnuli. Přeci jen Čechů, kteří se byli podívat na zatmění a nyní se vraceli domů bylo víc než dost. Po překonání hranic už cesta ubíhala bez problémů. Jižní Čechy nás sice přivítaly drobným deštěm, ale za odměnu nám ukázaly krásnou duhu. Byla dokonce dvojitá, taková, jakou jsem dlouho neviděl. Pak už zbývalo jen pár hodin jízdy a byli jsme opět doma, v Plzni. Řeknu vám, úplné zatmění byl opravdu překrásný zážitek a jsem nakonec moc rád, že jsem si jej nenechal ujít.

Další fotografie:


Jiný pohled na kostelík Já na hrázi jezera
Společné foto (detail)

Autor článku: Václav Kalaš
Aktualizace: 3. 10. 2007

© 2006-2019 Západočeská pobočka České astronomické společnosti