Západočeská pobočka

Úvod do problematiky pozorování

V předcházejícím textu jsme si řekli, že planetky jsou malá tělesa, která obíhají okolo Slunce většinou v pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, ale mnoho jich má dráhy po celé sluneční soustavě a některé křižují i dráhu Země. Proto je sledování planetek a zpřesňování jejich drah věnována tak velká pozornost. Pomocí sledování zákrytu vzdálené hvězdy planetkou můžeme nejen upřesnit její dráhu, a to často velmi významně, ale také třeba určit její základní tvar využitím několika pozorování z různých míst. A jak tedy můžeme určit tvar tak malého tělesa na tak velkou vzdálenost? Princip je velmi jednoduchý a nákladově s náklady na vyslání sondy, která by planetku fotografovala, naprosto neporovnatelný.

Jedná se o tzv. nepřímou metodu pozorování. Během doby, kdy planetka obíhá po své dráze kolem Slunce, může dojít k úkazu, kdy se dostane do jedné přímky se vzdálenou viditelnou (a často velmi slabou) hvězdou v pořadí hvězda, planetka, Země. Pro pozorovatele na Zemi nastane zatmění, úkaz, kdy pozorovaná hvězda zhasne, protože je planetkou na chvíli zakryta. Mezi pozorovatele na Zemi a hvězdu se dostane těleso, které je mnohem slabší a tím nám jasnější hvězdu, kterou pozorujeme, zakryje. Ale onu planetku vlastně neuvidíme, ani na krátký okamžik, protože je příliš slabá. Pouze víme, že se kdesi v dáli sluneční soustavy nachází. Proto se této metodě říká nepřímé pozorování.

Obrázek
Stopa zákrytu promítnutá na povrch Země.

Tento úkaz je pro Vaši představu naprosto stejný jako pozorování úplného zatmění Slunce, kdy nám naši nejbližší hvězdu Slunce zakryje nám mnohem bližší Měsíc, jen s tím rozdílem, že zakrývaná hvězda je velmi daleko a je úhlově velice malá, prakticky jen svítící bod. Planetka, která je mnohem menší než jakákoli hvězda (největší dosahují rozměrů našeho Měsíce) a je velmi daleko ve sluneční soustavě, je přesto schopna vzdálenou hvězdu zakrýt, protože poměr vzdáleností je přímo propastný.

Je ale velký problém určit, kde se bude planetka přesně nacházet a zda a kde na Zemi tedy k zákrytu dojde, jinými slovy, kam se stín planetky od oné vzdálené hvězdy na zemský povrch promítne. Právě to je velmi kritická část této problematiky a je jí tedy věnována hlavní pozornost velkých observatoří. Říká se jí upřesnění v poslední minutě. Jde totiž opravdu o předpověď na poslední chvíli. K získání podobných údajů je totiž potřeba nejen spatřit onu hvězdu a vědět, že do jejího okolí se planetka přiblíží, ale zachytit i onu planetku, aby mohla být přesněji určena její dráha a následně vypočteno místo na Zemi, kam se její stín od vzdálené hvězdy promítne. Samozřejmě pokud vůbec její stín na Zemi dopadne, protože ji může naprosto minout, projít jen okolím Země a planetka hvězdu pro pozorovatele na Zemi mine pouhým těsným přiblížením.

Pro nás je ale ze všeho nejdůležitější doba, po kterou byla hvězda zakryta a určení přesného času začátku a konce zákrytu. Pokud si totiž poté vyneseme tyto časové přímky od jednotlivých pozorovatelů spolu s jejich pozicí na různých stanovištích do grafu, můžeme určit velice přesně tvar pozorovaného tělesa, s přesností na stovky až desítky metrů (podle typu měření), což už je na první pohled na vzdálenost většinou několika stovek milionů kilometrů velice zajímavý výsledek.

Při samotném pozorování si musíme uvědomit, že planetka, která nám zakryla hvězdu, vlastně vrhá stín na zemský povrch. Proto je důležité mít rozmístěné pozorovatele kolmo na pás stínu, který vrhá planetka na Zem. Šířka stínu je úměrná velikosti planetky a její vzdálenosti od Země. Námi pozorované zákryty měly šířku stínu od několika desítek po stovky kilometrů. A pokud chceme určit z těchto pozorování co nejpřesněji dvourozměrný tvar planetky, musíme mít co největší množství pozorovatelů (časových přímek), kteří, jak už bylo uvedeno, budou rozestavěni kolmo na pás stínu putujícího po zemském povrchu.

Autor článku: Karel Halíř, Josef Jíra, Rostislav Medlín
Aktualizace: 16. 7. 2007

© 2006-2019 Západočeská pobočka České astronomické společnosti