Kulaté výročí startu jediného československého kosmonauta
Březen 2008 nám přinesl jedno zajímavé výročí, 2. a 10. března si připomene 30 let od startu, resp. přistání prvního československého a evropského kosmonauta Vladimíra Remka, který se tenkrát ve svých třiceti letech podíval jako 87. v pořadí do vesmíru. Téměř osm dnů strávil společně s velitelem posádky Alexejem Gubarevem na kosmické lodi Sojuz 28, aby se jako první mezinárodní posádka spojili s družicovou stanicí Saljut 6.
Na stanici Vladimír Remek prováděl množství experimentů, jedním z nich bylo i vizuální sledování změn jasnosti hvězd při jejich západu za zemským obzorem (experiment EXTINKCE) jako přípravu na konstrukci fotometru pro objektivní sledování stavu vysoké atmosféry.
A jak vypadal den „D“, tedy 2. března 2008? V 10 hodin se Vladimír Remek společně se svým velitelem vydali po cestě (viz obrázek vlevo), po které předtím šli i Gagarin, Těreškovová, Leonov a další kosmonauti. O 4 hodiny později se již loučí na schodech před výtahem, který je doveze ke špici, kde je jejich kosmická loď. Po takřka dvou a půlhodinové předstartovní kontrole šlehají z výtokových trysek nosné rakety první burácející plameny. V 16 hodin 28 minut zní éterem „START!“. Po 500 sekundách od startu se odděluje poslední stupeň nosné rakety. Krátce na to oznamují všechny světové agentury, že SOJUZ 28 je na oběžné dráze.
O necelý den později, 3. března 2008 v 18:10 hod se spojuje Sojuz 28 s orbitální stanicí Saljut, jejíž posádka Romaněnko a Grečko vítají Gubareva a Remka chlebem a solí.
Dne 4. března 1978 posílá posádka na zem telegram, ve které se mimo jiné píše, že nám mohou z paluby orbitálního vědeckovýzkumného komplexu Saljut 6 – Sojuz 27 – Sojuz 28 oznámit, že mezinárodní posádka začala plnit plánovaný program vědeckotechnických a lékařskobiologických výzkumů a experimentů. Podle jejich slov palubní systémy kosmického komplexu fungují normálně a všichni členové posádky se cítí dobře.
Vraťme se ale o několik dnů zpět, před samotný start a položme budoucímu kosmonautovi několik otázek. Jak prožíval běžný den? Kolikrát nacvičoval spojení Sojuzu se Saljutem? V kolik přichází budoucí kosmonaut večer domu? Jaký měl pocit, když poprvé usedl do trenažéru?
„Je těžké si udělat přesnější obraz na jednom dnu, každý den je totiž jiný. Vstanu ráno v sedm, následuje rozcvička, snídaně a v devět musím být na pracovišti. A pak záleží na rozvrhu zaměstnání. Vezmu za příklad den, kdy jsou trenažéry. Tak ráno dvě hodiny přípravy. Kontrolní otázky instruktora, ten pak upřesní program pro trenažér. Může následovat příprava v planetáriu, tělesná příprava, trenýrovka vestibulárního ústrojí nebo nějaké lékařské vyšetření. Když je v programu komplexní trenažér, tak to je na půl dne. Buď dopoledne pět hodin, nebo odpoledne čtyři hodiny. Ale to je zase dáno typem trenažéru, který je v programu. Na komplexním trenažéru se procvičí dva až tři režimy sblížení dvou kosmických těles. Tam se nic nevrací zpátky, všechno jde pořád dopředu zhruba jako za letu.“, odpovídá na otázku, jak vypadá běžný den budoucího kosmonauta Vladimír Remek.
Na otázku kolikrát nacvičoval spojení kosmických lodí, reaguje slovy: „Bojím se z hlavy přesně říct, kolikrát jsem zkoušel sblížení Sojuzu se Saljutem. Odhaduji, že nejméně sedmdesátkrát, možná osmdesátkrát, u našich velitelů je to mnohem více. A to v mém případě není konečná hranice. Velká část sblížení se provádí automaticky. Člověk kontroluje techniku a musí být připraven v kterémkoliv místě převzít řízení.“
To, že výcvik v moskevském Hvězdném městečku není procházka růžovým sadem, ilustruje následující odpověď: „Od října 1977 jsem přišel domů málokdy před jedenáctou večer. Aby to nevyznělo jako stížnost, mně to nepřijde zatěžko. V té poslední fázi přípravy nejde ani tak o fyzickou námahu jako o psychické duševní zatížení. Fyzickou kondici mám dobrou, hodně jsme cvičili. Nyní zatěžuji hlavně hlavu. Zkoušky, tréninky vestibulárního ústrojí, hlava nahoře, dole. Když se podíváte na moji postel, nohy mám podložené tak, abych spal hlavou dolů. Jdu večer spát a vlastně trénuji.“
Jaký měl Vladimír Remek pocit, když poprvé usedl do trenažéru kosmické lodě Sojuz? „Měl jsem za sebou teoretickou průpravu. Věděl jsem, co se skrývá za tím nebo oním přístrojem. Jako pilot mohu říct, že ve stíhacím letounu jsem měl více ovládacích prvků, nebyly však propojeny takovými souvislostmi jak v kosmické lodi. Ty logické souvislosti jsou natolik složité, že to lidé studují třeba tři roky, a nedokáží odpovědět okamžitě na každou otázku. První dojem by se dal spíše vyjádřit otázkou, kterou jsem si položil: Jak všechny ty složité technické věci vtěsnat do hlavy tak, abych byl schopen se včas a správně rozhodovat.“
Co považuje za základní vlastnosti nezbytné pro kosmonauta? Vladimír Remek reagoval následujícími slovy: „Netroufám si přesně stanovit pořadí základních vlastností nezbytných pro kosmonauta. Ale přesto dávám na první místo pocit vysoké zodpovědnosti. Za letem do kosmu stojí obrovské úsilí velkého kolektivu lidí. Proto si nemůžu ani jednou připustit myšlenku, že slevím z přípravy. Tedy pocit zodpovědnosti vůči lidem, kteří vyrobili nosnou raketu, kosmickou loď, připravovali náš start, kteří sedí v řídícím středisku, plují na vědeckých lodích daleko v oceánu a stále se o vás starají. Dále bych vedl cílevědomost, schopnost ovládnout složitou techniku a dokonale se připravit. Být letcem-kosmonautem, to není zaměstnání, to je poslání.“
V srpnu 2007 napsal Vladimír Remek zajímavý článek pro časopis RozRazil, kde se snaží odpověď na otázku, zda je možné vidět z vesmíru části České republiky.
„Aby bylo možné odpovědět na otázku, jestli je Morava nebo dokonce Brno vidět z vesmíru, to se tam člověk nejdřív musí dostat. Mně se to shodou příznivých okolností podařilo a narozdíl od drtivé většiny pozemšťanů jsem si tak mohl splnit klukovský sen.“
„Ale abych se vrátil na začátek, k otázce, jestli je Morava či Brno vidět z vesmíru. Ano, skutečně je. Mohu vám potvrdit z vlastní zkušenosti, že z oběžné dráhy je vidět nejen tolik připomínaná Čínská zeď nebo jiné pozoruhodnosti, ale i Morava a Brno, což jsem si ověřil několikrát. Největší dojem mám z pohledu na moravskou metropoli jako na zářící skupinu bezpočtu světel v podvečerním čase.“
Je vidět, že světelné znečištění může být někdy k užitku, i když jako astronomové s ním samozřejmě bojujeme na každém rohu.
Autor článku: Ota Kéhar
Aktualizace: 6. 3. 2008
