Západočeská pobočka

Osobnost Jana Tadeáše Lindackera

V březnu roku 2018 uplynulo 250 let od narození jednoho z nejvýznamnějších přírodovědců na přelomu 18. a 19. století Jana Tadeáše Lindackera, který v závěru života žil a pracoval v Oseku u Rokycan. Tato již poněkud zapomenutá osobnost našich dějin přírodovědy stála u zrodu sbírek Národního muzea a nesmazatelně se zapsala v mnoha oborech přírodních věd.

Díky spolupráci s paní ředitelkou Tichou observatoř Klet´ se podařilo po tomto přírodovědci pojmenovat jednu z planetek v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem, čímž se mu také dostává uznání i v dnešní době.

Lindacker
Podobizna prasynovce Jana Tadeáše Lindackera, o kterém tvrdili starší pamětníci, že je podoben slavnému učenci. Foto z rodinné sbírky

Jan Kristián Tadeáš Lindacker se narodil 26. 3. 1768 v Božím Daru jako syn královského horního přísežného Kristiána Lindackera, zdejšího měšťana a jeho manželky Kateřiny. Kmotrem mu byl Josef Tadeáš Helmich, královský inspektor a jáchymovský měšťan a zlatník. Z dostupných materiálů se ještě můžeme dozvědět, že v roce 1774 pracoval jeho otec ve Stříbře, kde pravděpodobně pobýval s celou rodinou.

Mládí Jana Tadeáše Lindackera je pak spojené se studiem lékařské fakulty v Praze. Během tohoto studia se seznámil s dvorním radou Johanem Mayerem, horlivým přírodovědcem, který také podle svědectví Kašpara Šternberka měl zvláštní schopnost probudit u jiných lidí lásku k vědě a studiu. U Jana Tadeáše Lindackera vzbudil obrovský a trvalý zájem o přírodní vědy, zvláště pak o mineralogii a botaniku. Mayer byl mužem skvělých společenských forem a se svým širokým vědeckým rozhledem kolem sebe dokázal soustředit mnoho tehdejších učenců, kteří k němu chodili diskutovat. Řada odborných článků Lindackera vychází právě v jeho spisech Mayer’s Sammlung physikalischer Aufsätze.

Bohužel studium medicíny bylo nákladné a Lindackerova rodina ho nemohla více finančně podporovat, proto tato studia byl nakonec nucen ukončit a vstoupil na slavnou Báňskou akademii v Báňské Štiavnici na Slovensku, kde se věnoval hornictví, které živilo Lindackerovu rodinu již po několik generací.

Historie této slavné akademie sahá do roku 1762, kdy vídeňské úřady rozhodly na základě žádosti pražského báňského úředníka Jana Tadeáše Antonína Peithnera o založení praktické báňské školy pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko. Tato báňská škola se tak roku 1770 rozrostla na tři katedry, které komplexně řešily odbornou přípravu v oblasti montanistiky, tedy nauky o hornictví. Jednalo se o katedru chemie, mineralogie a metalurgie, katedru matematiky, fyziky a mechaniky, třetí byla katedra báňského inženýrství a kameralistiky (účetnictví). Zejména pak v oblasti chemických věd si škola získala dokonce mezinárodní věhlas a uznání. Již v roce 1769 zde působil jako profesor i známý mineralog a chemik Giovanni Antonio Scopoli, který na fakultě přednášel lesnickou botaniku, zoologii a prováděl zde botanický a geologický výzkum, převážně pak na území středního Slovenska.

Fotografie budov Báňské a lesnické akademie.Převzato z historické galerie snímků Banské Štiavnice

Ze studijních záznamů uveřejněných v publikaci Gedenkbuch zur hundertjährigen Gründung der Königl. Ungarischen Berg und Forst akademie in Schemnitz 1770 - 1870 se dozvídáme, že Lindacker ukončil studium na Báňské akademii v roce 1794. Při kontrole studentů, kteří ukončili studium ve stejném ročníku jako Lindacker narazíme na další zajímavé jméno Daniel Preiszler, uvedený jako Bergmeister von Zbirow. Určitě se ale bude jednat o Johanna Daniela Preyslera (psaného také jako Johanna Daniela Preysslera, nebo Johanna Daniela Preyßlera). Tento významný přírodovědec, entomolog, státní úředník, báňský měřič a později báňský mistr pravděpodobně česko-německého původu. Podobně jako Lindacker, tak i Preysler byl velmi nadaný a již v roce 1790 vydává první seznam hmyzu vyskytujícího se v Čechách, vyznamenaný medailí Královské české společnosti nauk. Byl také vynikajícím kreslířem. O tři roky později v roce 1793 pak publikuje seznam 364 druhů hmyzu vyskytujícího se na Šumavě, který vyšel jako 3. díl společné práce s Lindackerem a Hoferem pod názvem Beobachtungen über Gegenstände der Natur auf einer Reise durch den Böhmerwald im Sommer 1791, kterou publikovali v němčině ve spisu dvorního rady Johanna Mayera. Popis hmyzu Janem Danielem Preyslerem byl na svoji dobu opravdu výjimečný a vynikal důkladným zpracováním a zdařilými rytinami jednotlivých druhů. Práce Jana Daniela Preyslera jsou považovány za základ české entomologie a arachnologie. A právě tento velmi rozsáhlý spis o Šumavě můžeme považovat za jednu z prvních vědeckých prací, která se věnuje této lokalitě. Lindacker zde publikoval stati nerostopisné a zeměpisné, z nichž zvláště zajímavé jsou popisy kyanitů na Pancíři u Železné Rudy a zlatých rud ve starých dolech v Kašperských Horách. Samotná práce Beobachtungen über Gegenstände der Natur auf einer Reise durch den Böhmerwald im Sommer 1791 obsahuje i popis celé řady zajímavých lokalit, které autoři navštívili při své cestě na Šumavu.

Po úspěšném absolvování Báňské akademie nastoupil Lindacker nejprve v Karlově Huti jihozápadně od Berouna a následně se stal správcem důlního revíru Zbiroh a nakonec v Oseku, severně od Rokycan.

Po celý svůj život byl tak ve styku s železnými rudami, s jejich těžbou i zpracováním. Během svého života ať už na úředních či soukromých cestách prošel Čechy doslova křížem krážem a navštívil i řadu míst v cizině, zvláště v Rakousku, Štýrsku a Maďarsku. Na základě svých poznatků z cest pak vydal některé paleontologické, botanické a zoologické práce viz přiložený seznam literatury. Všechna jeho díla jsou napsaná v německém jazyce, podobně jako všechny tehdejší odborné práce. Přestože rodina Lindackerů pocházela ze Saska, považoval zemi, ve které pracoval a žil za svoji vlast, podobně jako jeho vrstevníci, hraběte Kašpara Šternberka nevyjímaje.

Výsledkem jeho mnohaleté vysilující práce byla jedinečná a „úplná“ sbírka českých nerostů a dokonale uspořádaný bohatý herbář rostlin. Filip Maxmilián Opiz, jeden z nejvýznamnějších českých botaniků 19. století, zmiňuje a obdivuje Lindackerovu rozsáhlou korespondenci se všemi tehdejšími botaniky včetně německého botanika Carla Ludwiga Willdenowa. Herbář Lindackerův údajně obsahoval sedm tisíc druhů rostlin, většinou exotických.

Známý botanik a benediktin Vincenz Fridolin Maiwald se ve své nejznámější knize Geschichte der Botanik in Böhmen, Wien 1904, která je dodnes uznávaná i v zahraničí, také několikrát zmiňuje o Lindackerovi. O tom, jaké vážnosti se Lindacker těšil u svých současníků, svědčí i fakt, že profesor Ignaz Friedrich Tausch po něm pojmenoval i jednu mochnu, jako Potentilla lindackeri, (Flora, 1816 p. 466-467).

Zoologie byla dalším oborem, jemuž se Lindacker blíže věnoval a publikoval k některým tématům i odborné články. V roce 1790 byl prvním autorem, který vědecky popsal naši batrachofaunu (obojživelníci). S trochou nadsázky můžeme hovořit o Lindackerovi také jako průkopníkovi teraristiky. V krásné a známé knize Brehmův život zvířat 1941 Dr. Zaleský vzpomíná na starého přírodopisce J. T. Lindackera, který choval tři „ochočené“ užovky, které mu braly potravu z ruky. Například v publikaci Československé akademie věd Plazi – Reptilia 1992 je uveden jako jeden z našich nejstarších autorů, kteří se věnují popisu české herpetofauny.

Z jeho mineralogických prací pak musíme zmínit spis Mineralgeschichte von Mies 1790. Lindacker se stal jedním z prvních, který komplexně popsal nerostopis okolí města Stříbra a nashromáždil nejstarší známou kolekci stříbrských minerálů, která později přešla do majetku hraběte Šternberka. Je pravděpodobné, že tuto kolekci založil už Lindackerův otec, který ve Stříbře pracoval již v roce 1774. Mezi nejznámější minerály stříbrských rudních žil patří cerusit PbCO3. První poznatky o tomto minerálu zveřejnil Lindacker v publikacích Královské české společnosti nauk Mineralgeschichte von Mies, Abhandlungen der böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, 1790. Zejména si pak všímá vzácného nálezu cerusitových krystalů s levandulově modrým odstínem. Své poznatky publikoval v pojednáních České královské společnosti i jinde v drobných zprávách a poznámkách. Jeho poslední prací byl zcela nový návrh soustavy nerostů na základě chemického složení, kterým se zabýval po celý život, ale nikdy ho zcela nedokončil.


Asi největšího uznání se dostává Janu Tadeáši Lindackerovi v díle francouzského inženýra a paleontologa Joachima Barranda, který získal uznání za svůj průzkum geologických útvarů a zkamenělin ve středních Čechách. Ve svém prvním díle Systême silurien du centre de la Bohême 1867, kde popisuje práce svých předchůdců, nalezneme jméno Lindacker na celkem 18 stranách. Barrande zde rozebírá celou řadu odborných článků, které publikoval právě Lindacker. Z paleontologického hlediska je pak nejzajímavější Lindackerův článek Beschreibung einer noch nicht bekannten Käfermuschel 1791, kde Lindacker poprvé popisuje fragmenty trilobitů nalezené v okolí Prahy a uvádí je pod názvem „Entomolithus paradoxus“. Jeho popis usnadňuje rozpoznávat rod Trinucleus. Pravděpodobně se jednalo o popis trilobita, který byl pojmenovaný jako Trinucleus Ornatus s výraznými třemi výčnělky na hlavě. Lindacker také poznamenává, že zvíře je někdy rozšířeno, někdy nabobtnáno, což je pravděpodobně ovlivněno uložením zkameněliny v hornině.

Povahově byl Lindacker věrným a oddaným přítelem a od všech svých známých se mu dostávalo vážnosti nejen jako odborníkovi, ale byl považován za velmi šlechetného člověka. Bohužel jeho zápal a vypětí při studiu a výkonu jeho pracovních povinností si vybraly svoji daň ve špatném a zhoršujícím se zdravotním stavu, který mu způsoboval řadu problémů.

V roce 1809 se seznámil s vynikajícím přírodovědcem a učencem své doby, hrabětem Kašparem Šternberkem, který pobýval na zámku Březina u Rokycan, což je asi hodinka chůze z Oseka. Jejich společný zájem nejenom o nerosty byl příčinou velmi častých návštěv Lindackera na Březině i Šternberka v Oseku. Lindacker pomáhal v upořádání sbírky nerostů Kašpara Šternberka, kterou hrabě zdědil po svém bratru Jáchymovi. Lindacker byl také odborným poradcem při těžbě železných rud na jeho panství. Šternberk si byl dobře vědom důležitosti veliké sbírky Lindackera, a proto mu navrhl spojení jejich sbírek a stanovení Lindackera jejich doživotním správcem za doživotní deputát. Lindacker na tuto nabídku přistoupil jen 8 dní před svojí smrtí. Sbírka tak přešla do majetku hraběte Šternberka. Lindacker pak umírá dle farního záznamu na zdvihnutí krve bez zaopatření pro náhlost smrti 13. listopadu roku 1816 v Oseku u Rokycan.

Šternberk pak vzpomíná na Jana Tadeáše Lindackera takto „dříve však než došlo ke spojení sbírek, zemřel Lindacker k veliké mé bolesti. Sbírka jeho však byla zachráněna vlasti“. Hrabě také umírajícímu Lindackerovi slíbil, že jeho sbírka nikdy neopustí Čechy a nezastihne ji podobný osud jako sbírku zemřelého doktora Mayera. Lindackerova sbírka tedy zůstane nerozdělená pod jménem Lindacker-Šternberkova sbírka. O tom byla vyhotovena zvláštní listina, jak o tom píše v Lindackerově nekrologu Dr. Johann Baptista Emanuel Pohl, který ho uveřejnil ještě v listopadu roku 1816.

Fotografie zámku na Březině.

Lindacker-Šternberkova sbírka se tak stala základem bohaté sbírky nerostů, která je majetkem Národního muzea v Praze. Šternberk dostál svému slovu a za jeho života i později, dokud byly sbírky Národního musea na Hradčanech a potom v muzejním domě na Příkopech, byly označeny podle pravdy jako Lindacker-Šternberkovy, neboť Lindackerův podíl na nich byl opravdu velmi významný. Teprve později, v nové budově na Václavském náměstí, zmizel tento název a sbírky byly označeny pouze jako Šternberkovy! Proč se tak stalo, asi nikdo nezjistí, ale jméno druhého tvůrce sbírky tak bylo opomenuto a zapomenuto.

O rehabilitaci Jana Tadeáše Lindackera usiloval až do své smrti Alexandr Jan Josef Berndorf, český spisovatel a regionální historik z Nepomuku. Zejména proto, že jeho matka pocházela z rodu Lindackerů a jeho strýcem byl Jan Lindacker, zasloužilý ředitel měšťanských škol v Přešticích, který mimochodem v roce 1872 skládal státní zkoušku z mineralogie u profesora Krejčího.

Na závěr svého článku si dovolím citovat část textu z knihy Zapomenutý hrob v Oseku Alexandera Berndorfa, který popisuje tragický osud Jana Tadeáše Lindackera těmito slovy:

A kraj, v němž žil, pracoval a zemřel, nezná již ani jeho hrobu. Jeho dávno zapomenutého hrobu na oseckém hřbitově, ač právě tu měl by býti vzpomínán tak, aby jeho památka zůstala tu připomínána a zvěčněna navždy!

Vždyť máme si vážiti památky tak ušlechtilých lidí naší země, zvláště pak našeho kraje, který milujeme už proto, že nám dal život, tělo i duši. A tedy také myšlenky a sílu, pojem vděčnosti a možnost práce. A bylo by to snad nějak obtížné nebo příliš nákladné ošetřili schránku jeho tělesných pozůstatků, označiti ji třeba jen prostinkým pomníčkem, dřevěným křížem s jeho jménem a pověděti všem, kdož přicházejí na osecký hřbitov (tabulku u vchodu), že tu odpočívá pilný pomocník hraběte Kašpara ze Šternberka, vlastní tvůrce sbírek, tvořících základ našeho Národního musea? Bylo by to skutečně těžké zvěčniti jeho památku v kraji, v němž žil od mládí a v němž pracoval až do své smrti, třeba pojmenováním některé z turistických stezek, po kterých asi kráčíval, vycházeje za svými výzkumy, nebo (z Oseka) k návštěvám březinského zámku?

Aktualní poloha planetky Lindacker ze serveru Astronomia.zcu.cz

Autor článku: Josef Jíra
Aktualizace: 11. 11. 2018

© 2006-2019 Západočeská pobočka České astronomické společnosti