Meziplanetární hmota – planetky
Meziplanetární hmota je vlastně vše, co se nachází ve volném prostoru mezi hvězdou (v naší planetární soustavě Sluncem), a planetami. Ačkoliv je to zdánlivě vakuum a nic neobsahující volný prostor, je zaplněn nejrůznějšími formami hmoty, ať už jsou to fotony nejrůznějších energií, volné protony, neutrony i jejich systémy – jádra prvků, či celé atomy, často ionizované, pocházející většinou ze Slunce, jeho slunečního větru a erupcí plazmatu či z atmosfér planet (vliv této složky meziplanetární hmoty na Zemi se projevuje například polárními zářemi, narušováním magnetického
zdroj: http://neo.jpl.nasa.gov/images/
pole Země a rušením komunikace vzdálených sond či jejich radiačním poškozováním), dále se zde nachází i nejrůznější molekuly, často velmi komplikované. V meziplanetární hmotě se také nachází pevná zrna tvořící prachovou složku s charakteristickými rozměry 10-7 až 10-5 m (kosmický prach), mikrometeority a meteoroidy s rozměry 10-3 až 10 m a planetky (asteroidy) či jádra komet s nejčastějšími rozměry od 103 po 105 m. Na tato tělesa poté už velikostně navazují samotné planety, jejichž charakteristický rozměr je okolo 106 až 108 m. To, co rozumíme pojmem charakteristický rozměr, je rozměr majoritní většiny zástupců skupiny, ale jednotlivě jsou rozměry velmi individuální a uvedené rozsahy mohou na obou stranách výrazně přesáhnout. Žádné ostré hranice mezi uvedenými skupinami neexistují, spíše jde o pojmenování typických zástupců dané historickým vývojem.
Pro nás nyní nejzajímavější skupinou meziplanetární hmoty jsou planetky či jádra komet. Většinou jsou známější právě komety, pro svůj nádherný chvost při svém přiblížení ke Slunci, tvořený z komety odpařenými plyny a vyvrženým prachem, který vystavují a který je většinou dobře pozorovatelný ať už přes malý dalekohled, nebo pouhým okem. Díky svému chvostu dokáží na noční obloze vykreslit úchvatné divadlo. Planetky už jsou známy méně, pojmenování dostaly díky skutečnosti, že jsou vlastně co do velikosti předskupinou planet, takové malé planety. Větší z těchto objektů již drží pohromadě vlastní gravitací. Opět je rozdělení na komety a planetky spíše umělé, z nejedné planetky by se při jejím těsnějším přiblížení ke Slunci stala kometa a rovněž mnohé komety v minulosti po vyčerpání zásob odpařujícího se materiálu přestaly hýřit materiálem na chvost a staly se tak spíše planetkou, či k tomu byly donuceny změnou své dráhy sluneční soustavou, která je již více nezavedla do blízkosti Slunce.
zdroj:http://www.roe.ac.uk/roe/support/pr/
Každé tělísko, od každého volného atomu až po velké planety, má samozřejmě ve sluneční soustavě samostatnou dráhu, která se dá změnit jen působením dodatečných (většinou gravitačních) sil. Tyto dráhy nejsou náhodné, podléhají stejným pravidlům jako dráhy planet, a dají se určit obecně stejně jako jakéhokoli pozorovatelného volného tělesa ve sluneční soustavě. Dráhy planet a různých velkých těles jsou většinou určeny již velmi přesně, neboť tato tělesa jsou většinou dobře pozorovatelná a tak víme, že případná srážka se Zemí zde v žádném případě nehrozí. Žádný zákaz nárazu do naší planety však neplatí, při vhodné dráze se s ní srazí libovolně velké (a hmotné) těleso. Srážka tělesa většího než typický meteoroid se Zemí však má velmi dramatické následky, neboť vzájemná rychlost se zde vyjadřuje v desítkách kilometrů za sekundu a uvolněná energie při dopadu odpovídá u menších těles těm nejkatastrofičtějším událostem, jaké lidstvo zná, u větších těles pak vůbec nemá v rozsahu katastrof žádné pozemské ekvivalenty. Výbuchy jaderných pum, velkých sopek či rozsáhlá zemětřesení nemohou uvolněnou energií a globálním dopadem konkurovat ničemu takovému. Při dopadu Tunguzského meteoritu na začátku minulého století utrpěla rozsáhlou destrukci velká část asijského kontinentu (naštěstí poslední neobydlená takto rozlehlá plocha na Zemi) a pravděpodobná příčina vyhynutí dinosaurů před 65 miliony lety se rovněž přičítá srážce Země s větším tělesem ve sluneční soustavě.
zdroj: http://www.daviddarling.info
Hlavní soustředění těchto těles ve sluneční soustavě je na drahách ve velké prostorové mezeře mezi drahami Marsu a Jupiteru. Existují teorie, že vlivem Jupitera se na této dráze nemohla zformovat planeta, která by zde jinak pravděpodobně vznikla. Jejich dráhy většinou nesahají za dráhy ani Jupitera, ani Marsu. Ovšem určitá skupina těchto planetek má dráhy dosahující nejen za samotný Mars, ale také protínající dráhu Země, čímž pro nás znamenají potenciální riziko. Dalších skupin planetek je více, někdy se uvádí až 30 různých skupin. Blízkozemní planetky se svou drahou protínající dráhu Země, velmi potenciálně nebezpečné pro možnost srážky se Zemí, objekty za drahou Neptunu (tzv. transneptunická tělesa – TNO. V současné době se velmi zvažuje pod tíhou důkazů Pluto vyřadit z hrdého seznamu planet, a stal by se z něho tedy pouhý nejznámější zástupce této skupiny planetek), Trojané, držící se v libračních bodech Jupiterovy dráhy a také například Oortův oblak, velmi vzdálená oblast periferie sluneční soustavy, tvořící jakousi ledovou zásobárnu nejen nových komet i planetek, ale také jakousi hranici, kde končí převládající gravitační působení Slunce a začíná se výrazně uplatňovat i gravitační vliv okolních hvězd naší galaxie.
Minislovníček:
Asteroid, planetka - malé těleso ve sluneční soustavě, průměr řadově několik desítek metrů až několik stovek kilometrů.
Kometa - malé těleso ve sluneční soustavě, průměr řadově několik desítek metrů až několik stovek kilometrů, které na části své dráhy při přiblížení ke Slunci ztrácí hmotu, ze které se pak formuje kometární chvost.
Meteoroid - drobné tělísko obvykle velikosti řádově milimetrů, centimetrů až metru; při průletu zemskou atmosférou je obdivujeme jako meteor a pokud nějaký zbytek dopadne až na Zem, říkáme mu meteorit.
Hlavní pás - oblast mezi drahami Marsu a Jupiteru, ve které je většina planetek.
Astrometrie - měření pozic (planetek).
Fotometrie - měření jasnosti (planetek).
Autor článku: Karel Halíř, Josef Jíra, Rostislav Medlín
Aktualizace: 16. 7. 2007
